„Papírová archeologie 2“ k dostání, a některé modely podle ní k vidění, v naše muzeu

archeologie-img_1748Laik jako já, se při otevření „Papírové archeologie 2“ nestačí divit, a jak praví prastarý lidový bonmot, odborník žasne. Je zde o modelech z ABC z období let 1970 až 76 snad všechno, a podané způsobem, který zaujme každého. Nevím, avšak nedovedu si představit, že by se někdo, kdo vezme tuto knihu do ruky, nezačetl. A srdce modeláře musí nad tím skvostem jásat.

V úvodu knihy jsem si přečetl jména těch, kdo myšlenku na vydání hýčkali – neznám míru důležitosti, proto podle abecedy: Blecha, Kobík, Kubela, Pilný, Šorel, Vyškovský. A od ředitelky Muzea papírových modelů (dále jen MPM) v Polici nad Metují Martiny Váňové jsem se dověděl o jejích autorech. Stanislavu Fajkusovi, Josefu Kropáčkovi a Robertu Pavelkovi.

Nevím, zda autoři a tvůrci myšlenky měli představu nějakého konkrétního čtenáře, ovšem pokud mysleli na všechny, kdo si dovedou přečíst český text, pak trefili do černého. Na své si při čtení nebo „jen“ prohlížení knihy přijde každý. Zaujmou nejen obrázky modelů a vystřihovánek, ale i texty a fotografie, které zachycují atmosféru tehdejší doby. Skutečně úctyhodná práce.

Pro nás v  Polici nad Metují je inspirativní, že kniha propaguje oblast, papírové vystřihovánky a modely, kterým se věnuje naše muzeum. I proto dáváme všem na vědomí, že tuto obdivuhodnou knihu mnohou zakoupit i u nás. A věříme, že k nám přivede aspoň pár mladých lidí (první již přišel) z Police nad Metují a okolí, které tento krásný a obdivuhodný koníček zaujme, a využijí možností, jež jim mohou v muzeu nabídnout. Zatím je tu regionálně stále osamocený autor a tvůrce myšlenky Muzea papírových modelů v České republice (a v celé Evropě) Ladislav Badalec z nedalekých Malých Svatoňovic.

Zveme vás všechny k nám na prohlídku. Uvidíte více než 1200 exponátů, některé publikované v knize „Papírová archeologie 2“. U nás v 3D formátu. Určitě neodoláte, a úžasnou publikaci autorů Fajkuse, Kropáčka a Pavelky si koupíte.

Jindra

Práce rukou prospívá nejen dětem

blog-mpmimg_1219Nejsem modelář, nikdy jsem neslepil ani kostku. Vlastně jako malé dítě slepil. A možná i podle toho usoudil můj táta, když mi bylo 14, že se rukama neuživím a půjdu studovat. Takže dodnes jen obdivuji mechanika, který vymění žárovku ve světlometu způsobem, jak by já nikdy nebyl schopen. A co teprve když něco nejde, zdá se „nerozebíratelné“. Podívá se, ví co vzít do ruky a ví jak se k tomu postavit – a je to.

A tak chodím po Muzeu papírových modelů v Polici n.M. a žasnu. Je tu mimo jiné model „Zlaté uličky“ Michala Kavaliera v měřítku 1:1600. Nebo modely učitelky v důchodu Jany Žuravnyjové, které sice nejsou tak precizní, ale dokonale představují realitu a navíc – ona je dokáže umístit do prostředí nebo vymyslet drobné doplňky, že všechno vypadá jako skutečné a člověk se může i lecco naučit. Byl jsem také na výstavě papírových, plastikových a kovových modelů. Viděl jsem věci, které vůbec nedovedu pochopit, že se dají udělat.

„Ví se“, jak moc prospívá dětem a mladým lidem práce rukou. Zvlášť když je i vědecky zjištěno, že zejména jemná motorika přispívá v určitých fázích vývoje k rozvoji lidského, zatím ještě dětského, mozku. A tak mi přijde škoda těch učeben plných počítačů v dnešních školách a hlavně dětí, které u nich nečinně sedí a zírají na ty pohyblivé obrázky. Mají radost, jak jsem slyšel od jednoho výrostka s chytrým telefonem v ruce v autobuse: „…vole, jsem tě zabil, než jsi stačil vůbec vylézt. Brácha mi ukázal fintu, jak s tím vydrb…“.

Avšak měl jsem to štěstí, že jsem viděl lesk v očích stejně starého chlapce na výstavě modelů při přebírání ceny. Rád tu opakuji jeho slova: „Zkusil jsem si slepit Tatru 815, ale to dopadlo tragicky. Tak jsem začal shánět zase něco jednoduššího. Časem jsem se zdokonalil a začal slepovat složitější modely. Zatím asi nejtěžší model co jsem slepoval, je Dakarská „Líza“ od Richarda Vyškovského, se kterou jsem vyhrál tuto soutěž.“

Svět je stále lepší a lepší, protože se každý rok rodí o dva dobré lidi víc. Patří k nim bezpochyby i tento chlapec.

Jindra

Jaroslav „King“ Seifert představuje v Polici nad Metují fotografie z Nepálu

V roce 1980 se vydala Československá horolezecká expedice do Himalájí. Jejím cílem byla osmá nejvyšší hora světa Manáslu. V Nepálu čekalo horolezce nemilé překvapení, když se dozvěděli, že jim pokus o výstup nebude povolen. Členové expedice využili nabízený čas k treku kolem hřebenu Annapurny…

 

V Zeleném domečku v Polici nad Metují od 5. do 29. května představuje horolezec a fotograf Jaroslav „King“ Seifert unikátní fotografie nejen z treku kolem první vylezené osmitisícovky, ale i pohledy do vesnic a vesniček Nepálu z doby, kdy v Himalájích ještě nezavládla komerce.

V místech, kde dnes putují stovky turistů z celého světa, v místech, kde dnes stojí hotely a turistické ubytovny se Češi tehdy pohybovali sami. Vznikly tak unikátní fotografie dnes už zapomenutého a zanikajícího světa nejen Nepálského venkova a měst, ale i života v Indii.

Navíc umí fotograf Seifert skrz obrazové sdělení přiblížit zádumčivé ticho hor i hukot měst; poklidný život vesnic se v expozici zjevuje s takovou silou, že divák na chvíli může podlehnout klamu a sám se stát „součástí“ fotografie.

Z pohledů na hřeben Annapurny jakoby byl slyšet vzdouvající se vítr a lze tušit tíživost vzduchu, který v sobě nese tolik vlhkosti, že téměř ani není k rozeznání od drobného mrholení. V průřezu expozice se střídá venkov s městem, terasovitá políčka s říčkami a mosty, děti s dospělými, církevní architektura s tou civilní, aby vše vyvrcholilo majestátností Himaláje.

Expozici lze vnímat i jako sondu do duše nejvyšších hor světa. „King“ je představuje ve všech podobách – zádumčivě mlčící na pozadí čisté oblohy, nebezpečně trhající mraky nad sebou nebo vystavující se slunečnímu svitu mezi protrhanými mračny. Ze všech fotografií je cítit autorova láska k horám, ale i respekt před neuvěřitelnou silou přírody. Obě tyto polohy se mísí a dohromady ukazují nejen Himaláje, ale skrze ně odhaluje svoje nitro i horolezec Jaroslav Seifert.

Součástí expozice je unikátní fotografie (a jedna z posledních) polického horolezce Tomáše Grosse, který odešel v létě roku 1971 do Švýcarska. V roce 1980 se v Káthamandú náhodou setkal s členy československé expozice, tedy i s kamarádem „Kingem“ z Police nad Metují. Od poloviny osmdesátých let je Tomáš Gross nezvěstný… „Podle mě to byl ten nejtalentovanější a nejlepší horolezec z Police,“ říká na jeho adresu Jaroslav Seifert.

Druhým unikátem výstavy je drobná, asi 2,5 mm veliká, muška, která je pojmenována Psammodius seiferti, po člověku, který tento exemplář v roce 1980 přivezl z Indie do Evropy.

Výstavu podpořili: Město Police nad Metují, Muzeum papírových modelů, ZUŠ Police nad Metují, Zelenina Suchomel, Vinotéka Sodomková, Květinářství U Petry, BB kavárna, spolek Apeiron a Martin Cibulka, Kapitol a. s.

Výstava obrazů

Bez názvu

 

 

 

 

 

 

 

 

VÝSTAVA OBRAZŮ
žáků výtvarné oboru ZUŠ Police nad Metují
v prostorách nad BB Kavárnou v Zeleném domečku
vernisáž 1. června od 18 hodin
výstava potrvá do 24. 6.
otevřeno denně, vstup zdarma

Pojďte s námi za designem!

Lampshado – origami stínidla, lampy a doplňky poprvé představí svoje bestsellery na podzimním festivalu designu Czech Design Week v Domě U Minuty, která startuje již příští pondělí 9.11.2015 a končí přesně za týden.
Pod českou značkou Lampshado představuji autorská, origami skládaná stínidla, lampy a doplňky nejen z papíru, ale nově i z polypropylenu v různých grafických vzorech, rozměrech i provedeních. Vše ruční práce.
Skládáme také origami převážně na zakázku pro architekty a designéry.
Naše origami můžete shlédnout v restauracích, kavárnách i butikách. Je možné skládat i dekorace do výloh či se nebráníme dalších výzev v podobě Vaší představě.
motto:
„Osvěžte svou domácnost výjmečným designovým kouskem. Buďte originální a stylový s lampou od Lampshado! Papírové lampy jsou alternativou..nebaví? zmuchlejte, zahoďte, ale hlavně buďte ORIGInální!
Lampshado má všechny kousky ručně skládané, každý kus originál…a ještě origami design, co víc?“

Simona Tomaskova Gleissnerova
www.stinidlo.cz
www.lampshado.cz

Astrologie jako cesta sebepoznání

Když se podíváme na život jako posloupnost událostí a příběhů, které se nám dějí, a trochu se zamyslíme, musíme žasnout. Někteří. Většinou žehráme, nadáváme, stěžujeme si. Ale ti, co žasnou, přemýšlejí o příčinách, někdo zkoumá zákonitosti, které za tím tuší. K těm posledním patří astroložka a autorka pohádek pro děti Anna-Birke Semeráková z Červeného Kostelce.

Kromě jednotlivých pohádek vydala dva díly pohádkové knížky pod názvem Moudré pohádky vesmírných skřítků, avšak jak sama říká, obsahy pohádek na sebe nenavazují. Více se o nich dovíte na jejích webových stránkách.

Při našem povídání u kávy mne spíš zaujal její osobitý pohled na astrologii:
„Pro mne to je především nástroj sebepoznání. Lidé chtějí horoskopy, protože si myslí, že jim člověk poradí něco do budoucna, že se něčemu vyhnou nebo jim to nějak ulehčí život. Nejsem zastáncem předpovědí, protože věřím tomu, že budoucnost si tvoříme svým myšlením, slovy a skutky. Člověk by ale měl znát sám sebe. Podle astrologických souvislostí lze rozeznat spousty ukazatelů, které nás dovedou blíž k nám samotným. Například planeta Mars nám postavením v horoskopu může napovědět, jakým způsobem bychom se měli prosazovat a v jaké oblasti života být aktivní a odvážní. My ale často „tlačíme na pilu“ úplně jinak a úplně jinde, a divíme se, že se neustále dostáváme do konfliktů s druhými.

Třeba umístění planety Saturn ukazuje oblast našeho života, kde musíme překonávat překážky a vyvinout úsilí, abychom se pohnuli vpřed. Tam, kde stojí náš Saturn, dostáváme lekce, ve kterých se učíme trpělivosti, vytrvalosti a tvrdé práci. Tato planeta je takovým vesmírným učitelem. Učitelem, který pozná talent svého žáka a je na něho přísnější, než ke všem ostatním. Moudrý učitel totiž ví, že trvalou hodnotu má jenom to, čemu jsme věnovali svůj čas a úsilí. Zatímco Saturn nám dává omezení, planeta Uran ukazuje oblast, kde se můžeme z těchto omezení vymanit. Tam, kde máme v horoskopu Uran, tam se vyplatí být originálním a nepřizpůsobivým jedincem. Je to planeta budoucnosti a nových možností a konfrontuje nás s nepředvídatelným.

Působení planet sleduji na svém životě a vím, že „kvalita času“ funguje. Někdy se vyplatí být aktivní, jindy je lépe držet se zkrátka apod. Nicméně, neřídím se tím a pohyb planet nesleduji. Bylo by moudré, žít v souladu s Lunou a přizpůsobit se jejím cyklům, ale zatím jsem se tomu ani já nenaučila.

Díky praktickým zkušenostem s astrologií jsem však dospěla k názoru, že není důležité, co se nám děje, ale to, jak se k tomu stavíme. Některým záležitostem se nemůžeme vyhnout, ale rozhodně můžeme výrazně zmírnit jejich dopad. Čím? Správným pochopením souvislostí. V astrologii má vše svou symboliku a je dobré této řeči symbolů porozumět.

Takže astrologie jako cesta sebepoznání. Když o svých vlastnostech vím, tak je prostě přijmu, učím se mít se ráda taková, jaká jsem, a vědomě s tím pracuji. A pak ty vnější okolnosti už ve mně nevyvolávají tak ostrý konflikt, už mne to zvenčí tak „nedrtí“. Proto se obracím především k dětem. Myslím si, že čím dřív samy sebe poznají a pochopí to, jednak se budou na sebe dívat jinak, ale hlavně na druhé lidi, protože budou vědět, že z jejich úhlu pohledu to vypadá jinak než z jejich vlastního úhlu.“

V prvním díle pohádek spisovatelky Birkeové je v jedné pohádce obrázek, na kterém usměvavý dědeček hladí rozesmátou, šťastnou dívenku, a v pozadí stojí druhá, se slzami v očích, protože si jí dědeček nevšímá. Autorka k tomu říká: „Asi se dědečkovi nelíbí, protože ona si myslí, že není tak hezká, není tak šikovná, není chytrá jako její sestra… To její vnitřní nastavení způsobilo, že se postavila do role „přehlížené“. Ta první se umí zalíbit, a proto je oblíbená. Kdyby malá, uplakaná holčička zatahala dědečka za rukáv a řekla mu, „já jsem také tu…“. Je to můj příběh. Já jsem byla tou mladší, zakřiknutou, nedůvěřivou sestřičkou bez špetky sebevědomí.“

A jak jsem od ní slyšel, dnes dokáže, i přes odmítavý postoj okolí, obhájit, že astrologie idejím křesťanství, ve kterém vyrostla, neodporuje. „Při určitém postavení planet přichází chvíle, kdy jsme osudem zkoušeni. Stojím si za tím, že na prvním místě je naše svobodná vůle, a to, jak ty situace vnímáme. Jestli se díváme ve smyslu „to nám způsobují druzí“, nebo chápeme, že skrze druhé lidi se nám zrcadlí naše vlastní nedostatky a neschopnost.“

Jak je možné, že ze dvou lidí, kteří jsou vzdělaní, mají na pohled podobné předpoklady, je jeden úspěšný a druhý na podpoře? „Tím, že nedokázal nebo nechtěl příležitosti využít. Vždycky je tam ta druhá možnost, jak se k tomu člověk postaví. Je to v každém z nás, je to ta svobodná vůle. On tu příležitost určitě dostal, ale neviděl, nechtěl, nevěřil… Je to na něm. Ovšem může se to posléze i otočit. Neúspěšný může zazářit a úspěšný spadnout do bahna. Není všem dnům konec. Nic není jednoznačně dáno, z toho vycházím já i astrologie.

Člověk má svobodnou vůli a je v něm nějak zralá duše. To už astrologie neobsáhne, ta postihne pouze okamžik zrození. Když je člověk duchovně vyspělejší, dřív se dostane k těm informacím, protože se o ně zajímá, a jde cestou sebepoznání.“

Tedy jste převzala zodpovědnost za svůj život. Cokoliv se děje, zdrojem jste vy, i kdyby se stalo to nejhorší… Nejsou situace, kdy říkáte, že někdo „mi udělal“, „stalo se mi“ …

„Ano, tak to mám nastavené.“

S tím se moc dobře žije, viďte? Nemáte nepřátele, všichni lidé vám jdou na ruku…

„Možná nepřátele mám, ale nikde je nevidím, ani necítím“, usmívá se Anna Birkeová.

Nebudete se o svoji moudrost víc dělit s ostatními? Knížky pro děti jsou krásná věc, ale jsme zde i my dospělí.

„Ano, pracuji na tom. Přesvědčila jsem se na vlastní kůži o pravdivosti rčení „οsud, moudrého vede a hloupého vleče“. Tato práce ale vyžaduje čas. Můj, i těch, kteří by se spolu se mnou nechali vést.“

Foto archiv Anny-Birkeové Semerákové

obrazek_10
obrazek_10
obrazek_10

 

V Muzeu papírových modelů pokřtili novou autorskou hru Bingo

V neděli byla v Muzeu papírových modelů v Polici nad Metují pokřtěna nová autorská hra Bingo Adély Bartošové. Hru si můžete zakoupit přímo v polickém muzeu nebo na serveru Adlabar.cz.

„Hra strhne nejen děti, ale i dospělé. Je určena všem, i těm nejmenším dětem, které ještě neumí číst. O tom se mohli přesvědčit návštěvníci během nedělního odpoledne, kdy se vedle slavnostního křtu konal i turnaj v této hře. Do světa hru Adéla Bartošová vyslala spolu se svými spolupracovníky, kteří hru představili. Dotkli se historie hry binga obecně, podělili se i o příběh jak hra vznikala a pro koho. Slavnostní atmosféru hudebně doplnil Jiří Šála z Broumova. Hře přejeme mnoho spokojených hráčů a Adéle Bartošové mnoho dalších úspěšných počinů,“ komentovala křest manažerka muzea Martina Váňová.

 

obrazek_10
obrazek_10
obrazek_10
obrazek_10

Modelářský Adlabar – oáza dřevěných modelů a tvůrčích nápadů

Malý krámek skoro na náměstí v Hronově, ve městě nedaleko Police nad Metují, kde máme jedinečné Muzeum papírových modelů. Lidé chodí do hronovského krámku Adély Bartošové nejen nakupovat jedinečné výtvory „zlatých českých ručiček“, protože zde jsou k dostání pouze české výrobky, ale také je obdivovat.

Kdo přijde jednou za týden v úterý odpoledne, najde navíc kolem velkého stolu uprostřed obchůdku děti s maminkami, s tatínky nebo s prarodiči, jak tvoří. Z přírodních materiálů vyrábějí podle ročních období nebo tradičních svátků adventní věnce, vánoční výzdobu, prvky Velikonoc i jiné, a tvoří krásu, která je blízká těm nejmenším.

Oblíbené jsou dílničky, kde si děti skládají a podle vlastní fantazie dotvářejí dřevěné hračky, jinak zde k dostání již hotové. Třeba si složí „závodničku“, nabarví si ji barvami podle své představy (za tím účelem nakupuje Adéla Bartošová hračky nenabarvené a nesložené), nakreslí na ni svoje jméno, vlastní číslo nebo jiné prvky, podle své dětské tvůrčí fantazie.

Adlabar, obchůdek, výstavní prostor a také „řemeslná“ dílna majitelky a zároveň obchodnice a iniciátorky všech těch malých ztřeštěností Adély Bartošové, okouzlí dětskou duši, láká však i dospělé. Za léta, co se pro nedostatek vhodných hraček pro svoje „ratolesti“ začla hračkami zabývat, navázala řadu známostí a osobních přátelství s výrobci dřevěných a jiných hraček po celé republice, v Čechách i na Moravě. Adéla Bartošová nabízí také řadu rukodělných výrobků svých přátel a známých z Hronova a okolí, kteří mají nádherné nápady a šikovné ruce, a výsledek můžete v obchůdku vidět, získat dobrý nápad, a samozřejmě nakoupit.

Ještě jednu přednost má tento prostor. Mohou sem přijít rodiče pro inspiraci i radu, jak si se svými dětmi hrát, jak je zaujmout pro manuální činnosti, a jak rozvíjet jejich duši i zručnost. Vždyť je již nejméně sto let známo, že především jemné motorické činnosti rozvíjejí dětský mozek v raném věku do 7 let mnohem lépe než jakákoli duševní práce. V určitém věku na manuálních dovednostech dítěte přímo závisí jeho duševní rozvoj.

Adéla Bartošová má i svůj internetový obchod, ovšem přímým dotekem a s odbornou radou se lépe vybírá než z katalogu na internetu. Obchůdek můžete navštívit, když jste zblízka kdykoli, pokud se rozhodnete zavítat do našeho Muzea papírových modelů v Polici nad Metují, rádi vám ukážeme cestu a třeba návštěvu u paní Bartošové domluvíme.

Výstava fotografií Květy Joové zve diváky na cestu po Střední Americe

Cestovatelka, horolezkyně a fotografka Květa Joová se v roce 1977, v šestadvaceti letech přestěhovala do Náchoda. Vydala mnoho pohlednic s horolezeckou tematikou z Broumovska. V devadesátých letech se odstěhovala do Německa. 27. července 2011, v šedesáti letech, tragicky zahynula v Dolomitech.

Cesta po Mexiku v roce 1997.

Vystavovaný cyklus fotografií Květy Joové (nad BB kavárnou v Polici nad Metují) můžeme chápat nejen jako barevné deníkové záznamy z cesty po Střední Americe. Ač se na první pohled může zdát, že se autorka rozhodla odhodit umělecké ambice a představuje prostě jenom obrázky z cest, není to tak úplně pravda.

Ve fotografiích se projevuje ohromný a místy až intimní cit pro barevnost, která je zdůrazněna i v názvu výstavy. Květiny a květinový trh, pestrost oblečení Guatemalců a Mexičanů, barevnost fasád církevních staveb ostře kontrastuje se zaprášeným tichem polopouští a pro Středoevropana s až nepochopitelnou vertikálností kaktusů.

Vnímavý divák je nakonec uchvácen vnitřním rytmem barevnosti. Může trochu připomínat čisté a jasné barvy impresionistických malířů, souhrn skvrn, které teprve s odstupem vydají své svědectví o tvaru a obsahu. Občasná vertikální geometrická nečekanost kaktusů harmonicky doplňuje svědectví mayských pyramid, dávných předkolumbovských staveb, které už svou pouhou existencí nenechávají člověka v klidu.

V tuto chvíli se potom celá expozice „Květinového trhu v Guatemale“ spojí do jasně uchopitelného celku. Jakoby autorka dokázala zachytit rytmické střídání cyklů, se kterými mayští astronomové pracovali. Jakoby dokázala zachytit „neviditelné“ vlnění času, který kolem sice jen tak prochází, ale formuje okolní prostor. Pokud antický myslitel Hérakleitos řekl, že nelze vstoupit dvakrát do téže řeky, pro výstavu Květy Joové platí, že nelze dvakrát vstoupit do téhož času.

Fotografka pochopila, že člověk patří k přírodě a naopak. Jsou to dvě strany téže mince a nezáleží zrovna na tom, z které strany se na ni díváme. Sama k tomu uvedla: „Fotím přírodu a lidi, protože patří k sobě. Když budeme žít s přírodou v míru a harmonii, nebudou moje fotky jednou jen svědectvím ztraceného ráje. Když budeme přírodu ničit a bojovat s ní, je jasná jen jedna věc: Určitě prohrajeme.“

Ale návštěvník se nesmí nechat zmýlit: ztracený ráj Květy Joové není místo, kde stále svítí slunce a kde stačí jen natáhnout ruku a trhat zralé hrozny. Její ztracený ráj v sobě zahrnuje i pot těžce pracujícího člověka, hrubou a bezohlednou sílu přírody, ale také něžnost květů a lásku člověka.

V jednom rozhoru řekl americký básník Gary Snyder, že „… ze všeho nejvíc teď možná využívám rytmu celé krajiny Sierry Nevady a pokouším se cítit, jak dole pod námi žije. Je v tom pravidelnost hřeben, roklina, hřeben, roklina, hřeben, roklina a také hřeben, roklina, hřeben, roklina na bočním hřebenu, která vytváří propletenou síť 115 miliónů let starých utvářejících geologických sil!“

I tento rytmus krajiny je součástí ztraceného, ale stále ještě existujícího ráje fotografky. Chce se říci: Díky Bohu, že stále ještě existujícího.

Výstava nad BB kavárnou v Polici nad Metují potrvá celý měsíc. Prohlédnout si ji můžete po celý březen v době otevření Muzea papírových modelů.

Lukáš Cinkanič vystavuje v Polici nad Metují

Od 7. dubna představí svou tvorbu v Zeleném domečku naproti Muzeu papírových modelů v Polici nad Metují mladý výtvarník, Lukáš Cinkanič. Vernisáž se uskuteční od 18 hodin, výstava potrvá do 1. května.

Autor prožil velkou část dětství v Polici a lze – s trochou nadsázky – tvrdit, že se vrací na „místo činu“. Nakonec i netradiční název výstavy – 377 – je odkazem na Polici, protože číslovka označuje číslo popisné domu, kde Lukáš Cinkanič v Polici bydlel. V současné době studuje v ateliéru Užitné malby na Střední průmyslové škole kamenické a sochařské v Hořicích v Podkrkonoší u profesorky Michaely Jezberové.

Autor se v Zeleném domečku představuje jako komplexní výtvarník, kdy kromě malířské tvorby připravil i zcela aktuální cyklus linorytů. „Ke grafice jsem se dostal až v poslední době,“ říká při pohledu na linoryty, „a strašně mě ‚chytla‘.“

Právě grafické práce jsou tím nejaktuálnějším vyjádřením pocitů a vnímání světa mladého výtvarníka. Zaznamenává v nich důvěrně známé věci a prostory, které mnozí znají, ale přesto je v nich něco, pro co má ekonomika termín přidaná hodnota. Snad díky použité technice a jakési „hrubosti“ tisku, možná i díky tomu, že pouze nekopíruje realitu, ale přidává k ní osobitou barevnost, jsou vzniklá díla spíš než obrazem reálného světa, obrazem vnitřního světa mladého muže.

A s povděkem lze děkovat za to, že Lukáš Cinkanič se nestydí veřejně ukázat své niterné vidění. Nabízí tak totiž neopakovatelný pohled na svět očima dvacetiletého člověka, který vyrůstal v době počítačů a internetu, který žije v nejžhavější současnosti a reaguje na ni.

Svébytnost výstavy doplňují obrazy, často s tématem autoportrétu nebo barokních andílků. A ač se na první pohled mohou zdát vzdálené světu z linorytů, jsou doplněním kontextu vnímavosti autora. Citlivě vybrané témata a niterné „záznamy“ ve vystavených dílech slibují nevšední výtvarný zážitek.

Výstava potrvá do 1. května kdy ji vystřídá prezentace fotografií polického horolezce Jaroslava „Kinga“ Seiferta. Tato posloupnost výstav není náhodná, jak prozrazuje Martina Váňová z Muzea papírových modelů, které výstavy v „Zeleném domečku“ zaštiťuje: „Jaroslav Seifert je Lukášovým dědečkem a v konceptu výstav nám připadlo velice zajímavé prezentovat vnuka-výtvarníka a hned po něm dědečka-fotografa a horolezce.“

Výstavu podporují Město Police nad Metují, Muzeum papírových modelů, BB kavárna, Květinářství U Petry, Zelenina Suchomel, Vinotéka Sodomková a spolek Apeiron.