Regionální autoři

Lukáš Cinkanič (*1995)

Šílenec otevřený světu!

Student Akademie výtvarných umění v Praze v ateliéru grafiky u Dalibora Smutného. Lukáš Cinkanič prožil dětství v Polici, v současné době žije v Hořicích a v Praze, kde studuje. Maluje, kreslí, ale především vytváří velkoformátové grafiky. 


Jeho tvorbu polický spolek Apeiron představil v roce 2015 v kavárně Láry Fáry v Náchodě a v roce 2016 v Zeleném domečku v Polici nad Metují výstavou s názvem „377“. Výtvarná díla Lukáše Cinkaniče, který v té době ještě studoval na Střední průmyslové škole kamenické a sochařské v Hořicích v Podkrkonoší u profesorky Michaely Jezberové, už tenkrát diváky zaujaly. A to hlavně svým „syrovým“ pohledem a odvahou. V letošním říjnu se Cinkanič také představil v galerii AMG v Hradci Králové.

Ateliér Dalibora Smutného, který Cinkanič na pražské akademii začal navštěvovat v letošním roce, seznamuje studenty s klasickými grafickými technikami s cílem pochopit a objevit možnosti grafiky a využívat je v současné tvorbě. Dalibor Smutný pochází z Hořic, patří mezi nejvýznamnější současné české autory. V roce 2015 získal prestižní cenu Vladimíra Boudníka za významný umělecký přínos v oblasti volné grafické tvorby. Toto inspirativní prostředí Lukáše jistě ovlivní a  věřím, že se tedy máme ještě na co těšit.

Martina Váňová

 

akad. mal. Josef Ducháč (*1925, †2001)

-1LJ7A1316Svět je skicák, tak dělejme čáry!

Josef Ducháč, patří beze sporu k zajímavým místním autorům, jejichž dílo už prověřil čas. S obrazy tohoto malíře jsme se totiž mohli setkat již mnohokrát. Autor svá díla vystavoval od šedesátých let. Jeho obrazy na své aktuálnosti nic neztratily, takže není výjimkou, že se především na skupinových výstavách jeho práce objevují i dnes. Například na výstavě k 50. výročí založení ÚBOKU v roce 2010 pořádané  v Muzeu textilu a Muzeu Boženy Němcové v České Skalici. Jeho oblíbenost dokládá i to, že jeho práce (tapiserie) visely ve veřejném prostoru, například v Broumově na Střelnici, na úřadech v Jaroměři, Náchodě nebo v Letohradě. Muzeum Broumovska vlastní celý soubor jeho kreseb a obrazů. Práce pana Ducháče najdeme i ve sbírce Galerie výtvarného umění v Náchodě. Z regionálních kunsthistoriků si jeho obrazy oblíbil například PhDr. Vlastimil Havlík PhD. nebo Mgr. Jan Kapusta.

Jeho osobní život stojí jistě za zmínku. Studoval na Odborné škole tkalcovské v Náchodě. V roce 1944 byl totálně nasazen. Nejprve v královéhradecké Škodovce, potom u firmy Linke a Hoffmann Werke v tehdejší Breslau (dnes Wrocław). Byl internován v koncentračním táboře Gross-Rossen. Poslední měsíce války se skrýval v chatě na Slavném. V roce 1974 nastoupil na místo výtvarníka Podniku služeb v Novém Městě nad Metují, ale záhy odešel do svobodného povolání. V letech 1963-75 přednášel spolu s architektem Josefem Bernardem o kultuře bydlení v řadě východočeských měst, v letech 1964-71 byl členem výtvarné Skupiny 5. Lektorsky působil ve Skupině amatérských výtvarníků v Novém Městě nad Metují a v náchodském Výtvarném kroužku, také v návrhářských ateliérech podniků Texlen v Červeném Kostelci a Tepna v Náchodě.

Pro mě asi nejzajímavější, že učitel Hynka Martince, který pochází z Machova. Dnes žije Martinec v Londýně a je významnou součástí současné anglické scény. Věnuje se fotorealistické malbě a jeho díla jsou zastoupena v Národní galerii v Praze i Britském muzeu v Londýně. Hynek Martinec v jednom rozhovoru krásně popisuje, jak ho Josef Ducháč učil nejen techniku, ale především improvizaci a jak vlastně využít umělcovu invenci.

Tvorba Josefa Ducháče vychází důsledně z kresby. Byl silně inspirován nejen přírodou, ale i hudbou. Jeho přístup bych mnohdy srovnala s Františkem Kupkou. Často dokonce Ducháč kreslil přímo při živých koncertech. Velmi se mi líbí, že kresba v jeho díle přitom neplnila pouze funkci studijní, přípravnou, zkušební, ale byla základem jeho způsobu vyjádření. Často stylizoval, vytvářel obrazy mozaikovým skládáním vzájemně harmonizujících, geometrických ploch. Typická je pro něj jemná pastelová barevnost. Na sklonku svého života úplně vytěsnil černou a hnědou barvu. Jeho stěžejní tvorba je především textilní - tapiserie, dále kreslil, maloval, zabýval se grafikou, vytvářel sgrafita a třeba i restauroval fresky.

Obraz, který jsem vybrala na titulní stranu, znázorňuje polickou cihelnu. Je to plátno, které na první pohled dokládá slova výše. Kresba jako základ vyjádření, pastelové barvy, motiv krajiny. Zároveň je ale obraz zcela netypický. Byl totiž pravděpodobně namalován v době, kdy, dle slov pamětníků, Ducháč vůbec nemaloval na plátno a věnoval se pouze gobelínové tvorbě nebo vytvářel pastely. Odhaduji, že obraz vznikl zhruba v roce 1974. Vybrala jsem ho určitě i pro to, že dnešní cihelna je nejméně třikrát do týdne cílem naší procházky. Vždy, když jdu po rovince kolem rybníku, vzpomenu si na fotografii, kterou doma uchováváme. Je na ní můj děda se svým tátou. Jdou v průvodu a na kolečku vezou cihly na stavbu divadla. (Tento tzv. „průvod cihel“, kdy během nedělního odpoledne poličtí obyvatele dopravili z cihelny k dnešnímu divadlu 27. tis. cihel, proběhl dne 23. dubna 1939.)

Pro připomenutí Polická cihelna v datech Miroslava Pichla (Police nad Metují v datech z roku 2004): „Dne 31. 12. 1972 byla zrušena výroba v polické cihelně, která byla založená roku 1901 Vilémem Pellym. Celá provozovna národního podniku Východočeské cihelny Hrochův Týnec byla likvidována postupně. V tomto posledním měsíci již měla pouze 17 zaměstnanců. Posledním vedoucím cihelny byl Jaroslav Wintr z Bělého.“  Dne 26. 1. 1976 byla dokončena demolice kruhové pece cihelny a ve dne 25. 2. 1976 byl zbourán komín kruhové cihelny.!

Martina Váňová

Josef Ducháč: Cihelna, [ 1974], olej na plátně, 60 x 78cm
autor fotografie: Martin Schirlov

Martin Hrnčíř (*1993)

kkVěci se dějou!

Martin Hrnčíř stejně, jako Lukáš Cinkanič (jehož práci jsem představila v lednovém čísle) je úspěšným absolventem výtvarného oboru ZUŠ Police nad Metují. Polická ZUŠ a především jména jejich úspěšných studentů jsou skloňována nejen v Čechách, ale i v zahraničí. Výtvarný obor Martin navštěvoval u pánů Jaroslava Soumara a Vladimíra Berana. V této chvíli musím zmínit i dámskou část osazenstva, kterými jsou Dagmar Bořková a Petra Nádaždyová.

pak v bakalářském a nyní v magisterském studiu pokračuje na Slezské univerzitě v Opavě, obor audiovizuální tvorba.

Martin Hrnčíř je pro mě zajímavou osobností, s lehkostí se pohybuje na pomezí žánrů a nechává se nést na vlně svého zájmu. Hranice? Tak ty Martin nezná, kamarádí se s tužkou i kamerou. Často hranice překračuje i ve skutečnosti, cestování je totiž jeho další vášní. Martin se neustále někde pohybuje, na něčem pracuje, studuje, angažuje se. Jeho jednou z nejčastěji pokládaných otázek je: „Co zrovna čteš?“ Spolu s dalšími založil v roce 2013 audiovizuální studio Planeta ryb, které pracuje na nejrůznějších projektech.

Kresba v Jednom kole, je pro mě připomínkou toho, že vše se vším souvisí. Všichni se inspirujeme a ovlivňujeme navzájem a to i mimoděk. To jak se cítíme, na co myslíme nebo co říkáme má ohromnou sílu a na druhého působí. Roztáčíme totiž jen jedno kolo, to společné nám všem.

V Polici dobře známe jeho autorský dokumentární film „Claviq“ (2015/2016) vyprávějící o osudu mladého básníka a producenta, který je závislí na hypnoticích. Dokument měl svou projekci spojenou s debatou v Polici v září roku 2016 v restauraci Sokolovna. Claviq i díky filmu a i díky mamince Martina Hrnčíře, Lence Fulkové, v současné době abstinuje. V Polici je vidět Martinova práce každoročně v létě a to už od roku 2014 na každé výlepní ploše. Pro spolek Apeiron tvoří plakáty na akce spojené s letní Terasou nejprve pod názvem Pellyho terasa, nyní Nová Terasa. (s finanční podporou z grantového programu Města Police nad Metují připravuje Apeiron pod názvem Nová Terasa bohatý kulturní program v turistické sezoně v Zeleném domečku vedle Muzea papírových modelů.) Je autorem upoutávky na festival Jeden svět v Polici nad Metují v roce 2013.

Spolupořádal například literárně-mediální festival Literární akademie s názvem „MELA“ v květnu v roce 2015. Nebo se podílel na výstavě s názvem „Wärmflasche“ v project-house Greenhouse v Berlíně. V současné době je mimo jiné externí redaktor kulturní redakce v Českém rozhlase.

Martina Váňová

Martin Hrnčíř: V jednom kole, 2017, kresba perem na papíře
Autor fotografie: Martin Hrnčíř

MgA. Josef Kleiner (*1989)

Jestli to není pravda, tak je to fakt skvěle vymyšlený!

Josef Kleiner, který vyrostl v Bukovici a v současné době žije v Jaroměři, je autor, jež se věnuje malbě, grafice, kresbě a ilustraci.

Po absolvování oboru grafika na střední škole ve Velkém Poříčí ho jeho další cesta zavedla do černého města, kde studoval v ateliéru malby profesora ak. mal. Daniela Balabána (nar. 1957) na Fakultě umění Ostravské univerzity v Ostravě. Balabán je klíčovou osobností světa českého umění od poloviny osmdesátých let a Josef Kleiner se v jeho ateliéru hodně naučil. Zajímala ho především lidská figura, vyzkoušel si práci v cyklech a pohyboval se na pomezí konceptu. Vyzkoušel si i happening s fotografem Adolfem Hejnou z Červeného Kostelce. V současné době rád experimentuje s materiály. Maluje na sklo, na plech, používá různé hrubosti pláten. Kombinuje techniky a vše podřizuje myšlence, námětu a své představě a tak jeho obrazy nemají často standartní tvar obdélníku nebo čtverce. Nenechává se spoutat formou a zběhlými rituály.


První jeho výstava v Polici nad Metují byla v rámci projektu Pellyho terasa 2012. Název výstavy „Jahodový salát“ zněl letně a trefně. Představil své školské práce, ale i řadu námětů z Bukovice a okolí. Jedno z hlavních témat výstavy byly portréty Markéty. Dnešní manželky Josefa Kleinera.

Obraz s názvem „Jahodový salát“ můžete vidět u Muzea papírových modelů, kde nedávno vznikl nový výstavní prostor na fasádě budovy – Vitrína.

Kleiner má za sebou řadu výstav. Samostatných měl do dnešních dnů více než deset. Namátkou v Brně, Děčíně, Ostravě nebo Boskovicích. Stejně tak se zúčastnil řady výstav skupinových.

Na závěr pár slov Josefa Kleinera. Vlastně jeho odpověď na otázku, co vlastně dělá. Modeluju představy, představy představ, hnětu barvy, rozpouštím tvary, hledám aroma figur, ostatky statků, pásy světel, stíny slov, studuju dojmy z jam, věže, zvěř, hmyzu hvizd, fascinuje mě hydraulický píst, podlahové topení, cytoplazmatické vědění, matrice vět, lidový svět, zajímají mě makety kostí, losí sliny a prázdné dvory.

Další ukázku jeho práce najdete zde: http://www.jklein.webnode.cz/.

Martina Váňová

autor fotografií: archiv autora