Regionální autoři

Jan Kousal (*1924 †2007)

KOUSALKdyž se řekne Kousal…

Když se řekne jméno Kousal, jen málo lidí, žijících v Polici a okolí nezareaguje. Krajina od Kousala totiž visí snad v každé domácnosti. Pan Jan Kousal miloval Polici a Police milovala jeho. A láska místních k jeho obrazům přetrvává dodnes.

Životopisně

Jan Kousal se narodil v roce 1924 v obci Vrchovina u Nové Paky. Otec i matka byli továrními dělníky. V Nové Pace se vyučil malířem pokojů. Po válce, místo na vojnu, nastoupil k bezpečnosti. Po výcvikovém kurzu v Mladé Boleslavi byl přidělen do Náchoda. Odtud se dostal do Police a pracoval zde jako pohraniční strážník. Zdejší kraj si okamžitě zamiloval.

V době únorové revoluce a nástupu komunistického režimu požádal o propuštění. V Praze zažil střety mezi studenty a bezpečností, které se ho hluboce dotkly. Sám Kousal říkával, že není dobré: když Čech tluče Čecha1.

Do Police se vrátil a jeho řemeslem se stalo malířství – natěračství. Po propuštění do civilu svoje řemeslo vykonával přes 20 let a věnoval se i sklenářství. „Když jsem přišel Police, byla to malá Praha.“2, vzpomíná malíř. Kousal byl nadšený kulturním životem, často vzpomínal na ruch města, který se rozléhal ulicemi ve dne i v noci. V Polici nad Metují „zakotvil“ a zůstal zde celý život. S manželkou zde prožil šedesát společných let. Miloval přírodu, zvěř, krajinu… Přímo doma, často i v ateliéru, bylo možné potkat lišku Anežku nebo kozu Barborku. V ateliéru mu společnost dělalo i drobné ptactvo. Jedenáct let v zahradě vyhlížel srnec Honzík, kterého prakticky vychoval.

Krásu Jan Kousal spatřoval v obyčejné kopřivě, v jejím růstu pak zázrak přírody hodný obdivu. K přírodě choval nesmírnou pokoru. Neubližovat a chránit ji považoval za samozřejmost. Jeho další velkou láskou byl sběr nerostů. Tuto zálibu zdědil po otci. Nerosty v mládí hledával v okolí svého rodiště. Často se při jejich hledání procházel se svým učitelem Janem Havlatou. Havlata byl nejen jeho učitelem, ale především malíř a rodinný přítel. K této zálibě se vrátil v důchodu, kdy opět vyrážel na „lov“ do novopackého okolí. Jeho rozsáhlá sbírka obsahovala druhy achátů nebo křišťály.

V devadesátých letech začal Jan Kousal spolupracovat s Křesťanskou organizací Civitas Christiana v Mieroszówě. Ve Wałbrzychu byl členem Polsko - českého uměleckého klubu, kde často vystavoval v galerii „Na Pietrze“. Od roku 1992 se aktivně podílel na práci organizačního výboru Polsko – českých Dnů křesťanské kultury. K padesátiletému výročí jeho tvorby v roce 1998 dostal několik gratulačních listin. Například od tehdejšího ministra kultury Pavla Dostála, který vzdal úctu k jeho umělecké aktivitě. Gratulace přicházely i z Polska. Od přednosty okresního úřadu v Náchodě dostal Kousal poděkování za nezištné obohacování kultury v regionu. V roce 1998 se stal čestným členem Gardy ostrostřelecké, Spolku vojenských vysloužilců Václava hraběte Radeckého v Polici nad Metují. Účastnil se celé řady organizovaných plenérů, které pořádalo Art studio, Polsko – český Klub umělců a to jak v Čechách, tak, a to hlavně, v zahraničí. Ze Świnoujście si přivážel pohledy na moře, častým hostem byl v Mieroszówie. Spolu s malířem Jiřím Kollertem z Police nad Metují po roce 1990 navštěvoval plenéry v Rzeszówie, na Benecku a v Červené Třemešné. Kousalovým posledním plenérem byl Mezinárodní plenér na Slavném v roce 2006. Jan Kousal zemřel v nemocnici v Broumově 14. června v roce 2007. Kousal začal malovat někdy kolem roku 1948, byl samouk. V začátcích pracoval pod vedením malíře Jana Havlaty. Měl mnoho přátel z řad výtvarníků. Maloval především přímo v přírodě, často se účastnil organizovaných plenérů, především v Polsku.

Jeho tvorba

Jak už jsem zmínila, Kousalovi zdejší krajina doslova učarovala. Malovat podle vlastních slov začal proto, že chtěl nějak zvěčnit tu krásu, kterou kolem sebe viděl, uchovat ji. Fotografovat ji nechtěl, začal ji malovat. Témata se časem usadila. Především ho uchvátili chalupy v Suchém Dole, Hlavňově a na Slavném. Maloval zdejší panorama, jeho doménou se staly velkoryse pojatá plátna s pohledy do údolí. Jeho blízký kolega pan Jiří Kollert v článku do Náchodského deníku v roce 2007 napsal: „Zachycoval hlavně přírodu. Ta pro něj totiž byla vším. Jeho doménou se stala především panorama krajiny na velká plátna.“3 Nejvýraznější ve zdejší krajině jsou pískovcové skály, které ji dávají nezaměnitelný ráz. V Polickém genu Kousal řekl: „ …malovat skály není těžké, když je mám rád…“4 Jeho velkým tématem se stala dominanta okolí, stolová hora Ostaš, kterou nespočetně ve svých obrazech zachytil. Maloval přímo v přírodě, kromě léta po celý rok. V plenéru byl Kousal především na podzim, jeho fascinace pestrým kolorem stromů je v jeho díle znatelná. V zimě často maloval i v mrazech. Jen letnímu počasí se vyhýbal, možná i kvůli horku, zvláště však kvůli barvám přírody – letní zelená mu k srdci nepřirostla. Byla pro něj „moc zelená.“5 Denní doba hrála v jeho dílech také významnou roli „…rána, večery, je to tak krásné, že to ani štětcem nejde zachytit.“6

Maloval nejen policko, ale účastnil se i mnoha plenérů, ze kterých si přivážel mnohdy zajímavá plátna. Zachycoval Novou Paku a její okolí, ale nejbližší mu bylo údolí mezi Suchým Dolem a Bělým. Při pohledu na více Kousalových pláten si lze lehce uvědomit sílu koloběhu roku. Ale i života. Kousal tvořil, aby zachoval pohledy na okolí „aby i ty příští věděli, jaký to bylo“.7 Kousal byl srdcem i duší plenérista, přírodu miloval, jak již bylo několikrát řečeno. A byl také přitahován celým procesem vzniku obrazu, přímo v obklopení přírody.

Jeho originály vznikaly od přípravy plátna až po dokončení přímo v plenéru. Jakýmsi nešvarem se stalo kopírování vlastních obrazů. To bylo podmíněno velkým zájmem o jeho dílo, lidé přicházeli a toužili po jeho obrazech, Kousal však originály prodávat nechtěl.

Jan Kousal trpělivě opisoval svět. Maloval pouze pěkné scenérie. Klidnou přírodu. I jeho zimní krajiny vybízí k procházce. Lyrika, nostalgie, to jsou slova, která se při pohledu na jeho dílo derou na jazyk. Maloval olejem na plátna, sololit, nevyhýbal se ani kartonu. V závěrečné fázi malby používal v detailech i práci špachtlí.8 Tradice plenérového malířství je poměrně mladá, první malíři odešli malovat do přírody až na konci třicátých letech devatenáctého století. V Kousalových krajinách došlo k syntéze realistického zobrazení a smyslovosti. Ač tento kraj není Kousalovým rodným místem, jeho vztah k policku je silný a je to znát na každém jeho plátně.

Okrajově se Kousal zabýval i jinými tématy. Nepouštěl se však do žádných experimentů, držel se toho, co dobře znal. Barevnost je impresionistická, čisté barvy bez valérů. Nenechal se ovlivnit ani šedesátými léty, které v českém umění byly ve znamení experimentů. Maloval, jak už bylo řečeno, pouze to co důvěrně znal. V zátiších dominuje zvířena, namaloval i několik portrétů. Kousal byl doslova lidovým umělcem. Zabýval se řezbou do dřeva, tvořil ze šustí a slámy. Zabýval se betlémy, vyráběl zvonky, zdobil keramiku.

V roce 2000, proběhla velká výstava „Obrazy z mého života“ v polygonální stodole bývalého Vlachova statku (dnes Správa CHKO Broumovsko) v Polici nad Metují. Kousalovi tehdy zmizelo 24 obrazů z jeho celoživotního díla, dva obrazy byly poničeny. „V polické stodole jako v Louvru či Národní galerii“ zněl titulek článku v Náchodském deníku. Hynek Šnajdar se později v Deníku k tématu vrátil. Kousala zde cituje: „Každému bych přál tolik síly, když se mu stane něco tak zlého.“ Nechci tuto zkušenost nikterak zlehčovat, přesto si myslím, že v koutku duše byl pan Kousal potěšen. Vznikla mu jistě nenahraditelná ztráta, přesto mohl dále žít s pocitem, že někomu to velké riziko krádeže nemalého množství jeho obrazů stálo za to.

Význam Jana Kousala spatřuji především v jeho šíření krás policka nejen do širokého okolí, ale, bez nadsázky, do celého světa. Jeho obrazy lze spatřit v příbytcích v Austrálii, Japonsku, Kanadě, Franci, Německu, Švýcarsku a v neposlední řadě samozřejmě v Čechách a Polsku.

Citace

1 Šolc Miroslav: Polický gen. Když se řekne Kousal…., 2002

2 Šolc Miroslav: Polický gen. Když se řekne Kousal…., 2002

3 Kubečková Zuzana: Pro polického malíře Jana Kousala byla příroda vším. In: Náchodský deník, 23. 6. 2007

4 Šolc Miroslav: Polický gen. Když se řekne Kousal…., 2002

5 Videozáznam z vernisáže v Polsku. 2003 Archiv rodiny Kousalových

6 Šolc Miroslav: Polický gen. Když se řekne Kousal…., 2002

7 Videozáznam z vernisáže v Polsku. 2003 Archiv rodiny Kousalových

8 Videozáznam plenér Slavný 2006. Archiv rodiny Kousalových

Výběr z autorských výstav

1982 – Výstava obrazů. Kulturní dům JKP-ROH, Nová Paka

1991 – Výstava Oldřicha Jenky a Jana Kousala. Výstavní síň polického kláštera, Police nad Metují

1996 – Jan Kousal, Stanisław Olszamowski. Sztuka bez granic. Galeria Na Pietrze, Mieroszow

1997 – Wystawa malarstwa. Miejski Ośrodek Kultury, Nowa Ruda Galerie Na pietrze v Walbřichu Regionální muzeum v Jaworze Textilní muzeum Dolního Slezka v Kamiennej Gorze

1998 – Policko a okolí v obrazech Jana Kousala za dobu 50 let. Polygonální stodola, Police nad Metují Jan Kousal a Aleksandry Jenner. Galeria Na Piętrze, w Mieroszowie Pejzaż sudecki. Centrum Kultury i Rekreacji w Lądku Zdroju Pejzaż sudecki. Galeria Słowa i Obrazu, Wrocław

2000 – Obrazy z mého života. Polygonální stodola, Police nad Metují

2002 – Realistické obrazy podzimní a zimní krajiny Policka a okolí a lovecká zátiší. Výstavní síň Staré radnice v Broumově

2003 – Benefis z okazji 55 – lecia pracy artystycznej Jana Kousala. Galeria Barborka, Boguszów-Gorce

2004 – Jan Kousal. Miejski Osrodek Kultury w Miasteczku Slaskim

2005 – Obrazy z mého života. Výstavní síň kláštera v Polici nad Metují Jan Kousal a Barbora Malinowski. „Kobieta w pejzaż osnuta“. Walbrzych

2011 – Jan Kousal Krajiny domova. Pellyho terasa v rámci projektu Letní Terasa (výstava 1. 7. – 17. 7. 2011)

Výběr z kolektivních výstav

1994 – Výstava obrazů a plastik. (Dr. S. Klosiewicz, Stanisław Olskamowski, Oldřich Jenka, Petr Kysela, Jan Kousal). Výstavní síň v klášteře, Police nad Metují

1995 – Poplenerowa Polsko-Czeska wystawa „Rodzina – małe demokracje w sercu społeczeństwa“. Wojewódzki Ośrodek Kultury w Dzierżoniowie

2003 – Aukcja obrazów. Urząd Miejski w Mieroszowie

2004 – Po plenérová. Miejski Osrodek Kultury, Miasteczku Slaskim

2006 – Po plenérová. „Police n. Met“. Galeria na Pietrze, Mieroszowie

Zastoupení ve sbírkách

Dílo Jana Kousala se nachází v soukromých sbírkách v Čechách, Polsku, Německu, Rakousku, Francii, Austrálii, Japonsku i Kanadě.

Výběr z literatury

HNATIUK Henryk: 55 – lecie pracy artystycznej Jan Kousal z Polic n/Metują. In: Gazeta Noworudzka, 2003, wrzesien, (září), st. 43

KUBEČKOVÁ Zuzana: Pro polického malíře Jana Kousala byla příroda vším. In: Náchodský deník, 2007, 23. 6.

NIZEWSKI Andrzej: Odszedl Jan Kousal. In: Dwutygodnik regionalny, 2007, st. 8 NIZEWSKI N.: Benefis J. Kousala. In: Walbrzyskiego informátora kulturalnego, 2003 SEIDLMANOVÁ Ida: Jan Kousal. In: Polický měsíčník, 2007, červen, st. 12

ŠNAJDAR Hynek: Polická veřejnost si připomněla už 50 výročí tvůrčí činnosti malíře zdejší krajiny Jana Kousala. In: Náchodský deník, 1998, 22. 9.

(ed.): Spotnanie w Krzeszowie . In: Gazeta Noworudzka, 1997, kwiecień, (duben), 6

Jiří Kollert (* 29. 3. 1936)

Malování je pěkná dřina a obrovské nervové vypětí!

Jiří Kollert začal malovat v době, kdy talent na studium vysoké umělecké školy nestačil. Cesta na takovou školu byla mnohem víc hrbolatá, něž ta, po které adepti studia kráčejí dnes. Snad proto je Jiří Kollert samouk. Výtvarná tvorba ho začala zajímat až v dospělosti, po ukončení povinné vojenské služby. Impulzem pro jeho vlastní tvorbu byla návštěva výstavy pana krajináře s velkým K, Antonína Slavíčka na Pražském hradě na podzim roku 1961.


Nedlouho po ní se stal Jiří Kollert členem výtvarného kroužku v Polici, potom v Náchodě a dnes je členem seskupení regionálních výtvarníků AMAG.

Jiří Kollert se pravidelně zúčastňoval členských výstav a měl mnoho výstav samostatných. Z těch samostatných namátkou třeba v Polici nad Metují - první v roce 1988 a naposledy v roce 2013 v rámci projektu Pellyho Terasa, dále v Broumově v roce 2015, v Náchodě v roce 1986 a 1996, nebo v roce 1991 ve Slušovicích, či v Kulturním domě v Holicích v roce 2011. V Polsku měl samostatnou výstavu v nedalekém Walbřichu v roce 2003. Zúčastnil se skupinových výstav v polském Klodsku, ve Svídnici a v Nové Rudě.

Malbě krajin v duchu impresionistického pojetí po vzoru Antonína Slavíčka je věrný dodnes. Zachycení světla v krajině, její nálady a okamžiku. To je jeho téma. K tomuto cíli se nedojde jen dobře zvládnutou technikou. Jiří Kollert maluje olejem, který vyžaduje určitá pravidla malby. Autor musí zachytit duševní rozměr krajiny, musí s ní souznít, aby jeho pozorování neuniklo to podstatné. Typické jsou pro jeho práci široké vhledy do okolní krajiny, do krajiny domova. Jiří Kollert považuje za své nejlepší obrazy ty, které vznikly velmi rychle. V ten pravý čas se spojí vše dohromady: autor, příroda a plátno a potom jde vše ráz na ráz a čas nehraje žádnou roli. Sám malíř o své tvorbě říká: „Přirovnávám to tak, že kdybych skládal 50 metráků uhlí, tak se tak nenadřu, jako když udělám obraz.“

Pro mne je Jiří Kollert především vynikajícím malířem květinových zátiší. Snad právě pro to, že tato disciplína v současném umění ztrácí své místo a tomuto tématu se většinou věnují amatérští umělci a i ti bohužel okrajově. Květinové zátiší je dnes vnímáno jako dekorativní věc. Nebylo tomu tak vždy. Květinová zátiší, jejichž průkopníky byli Ambrosius Boschaert (1573-1588/9) a Jan Brueghel starší (1568-1625), neměla být jen naturalistickým odrazem skutečnosti, nebo esteticky a dekorativně ztvárněným symbolem bohatství. Byla mnohovýznamová.

Už v antice, která později inspirovala malíře mladších epoch, měl tento specifický námět důležité místo. Ve starověku samostatná květinová zátiší prakticky neexistovala, nicméně květina se pozvolna začínala prosazovat v rámci náboženských obrazů jako nositel skryté symboliky. Pozdější renesanční zátiší korespondovalo s vývojem vědeckého poznání přírody.

Malby květinových váz, tak jak si je představujeme dnes, začaly vznikat v období 17. a 18. století. Za nejstarší datovaný obraz květinového zátiší je považována „Kytice v nice“ z roku 1603 od Roelandta Saveryho (1576/8–1639). Obraz je součástí sbírky Centraal museum v Utrechtu. Přehledná sestava květin je dobře osvětlena, čímž je divákovi umožněno potěšit se pohledem na každou vyobrazenou květinu.

Za otce květinových zátiší je však považován jiný autor, Jan Brueghel (1568–1625), jenž vytvořil svůj první obraz kytice ve váze roku 1606, pak jich za svůj život namaloval nespočet. Zobrazování motivů zátiší a květin doprovázelo evropskou malbu ve všech epochách, ačkoli se během staletí velmi proměňovalo. Často se pod jeho povrchem ukrývá skrytý smysl či moralita, kterou má divák za úkol rozluštit. A právě epocha baroka přinesla osamostatnění zátiší jako nezávislé malířské kategorie a zároveň jeho diferencování. Květiny upomínaly k pomíjivosti života a Boží všemohoucnosti, tedy staly se symbolem života a smrti.

Vývoj malby zátiší pokračoval i v 19. a 20. století. Květinová zátiší zajímala impresionisty, fauvisty, ale i kubisty. V současné době je zátiší formou, které se věnují především fotografové.

Tak až se příště podáváte na obraz květin ve váze, zkuste se zamyslet nad jeho skrytou symbolikou. O jaké květiny se jedná? Někdo je pěstoval, šlechtil, zaléval nebo vyrostly divoce na louce. Jsou v plném rozkvětu, nebo už vadnou? A jaká nádoba jim nahrazuje výživnou půdu, je to honosná broušená váza nebo keramický džbán? Symboly, které nám mohou prozradit dobu a místo vzniku obrazu, podobně jako obrazy krajiny.

Lukáš Cinkanič (*1995)

Šílenec otevřený světu!

Student Akademie výtvarných umění v Praze v ateliéru grafiky u Dalibora Smutného. Lukáš Cinkanič prožil dětství v Polici, v současné době žije v Hořicích a v Praze, kde studuje. Maluje, kreslí, ale především vytváří velkoformátové grafiky. 


Jeho tvorbu polický spolek Apeiron představil v roce 2015 v kavárně Láry Fáry v Náchodě a v roce 2016 v Zeleném domečku v Polici nad Metují výstavou s názvem „377“. Výtvarná díla Lukáše Cinkaniče, který v té době ještě studoval na Střední průmyslové škole kamenické a sochařské v Hořicích v Podkrkonoší u profesorky Michaely Jezberové, už tenkrát diváky zaujaly. A to hlavně svým „syrovým“ pohledem a odvahou. V letošním říjnu se Cinkanič také představil v galerii AMG v Hradci Králové.

Ateliér Dalibora Smutného, který Cinkanič na pražské akademii začal navštěvovat v letošním roce, seznamuje studenty s klasickými grafickými technikami s cílem pochopit a objevit možnosti grafiky a využívat je v současné tvorbě. Dalibor Smutný pochází z Hořic, patří mezi nejvýznamnější současné české autory. V roce 2015 získal prestižní cenu Vladimíra Boudníka za významný umělecký přínos v oblasti volné grafické tvorby. Toto inspirativní prostředí Lukáše jistě ovlivní a  věřím, že se tedy máme ještě na co těšit.

Martina Váňová

 

akad. mal. Josef Ducháč (*1925, †2001)

-1LJ7A1316Svět je skicák, tak dělejme čáry!

Josef Ducháč, patří beze sporu k zajímavým místním autorům, jejichž dílo už prověřil čas. S obrazy tohoto malíře jsme se totiž mohli setkat již mnohokrát. Autor svá díla vystavoval od šedesátých let. Jeho obrazy na své aktuálnosti nic neztratily, takže není výjimkou, že se především na skupinových výstavách jeho práce objevují i dnes. Například na výstavě k 50. výročí založení ÚBOKU v roce 2010 pořádané  v Muzeu textilu a Muzeu Boženy Němcové v České Skalici. Jeho oblíbenost dokládá i to, že jeho práce (tapiserie) visely ve veřejném prostoru, například v Broumově na Střelnici, na úřadech v Jaroměři, Náchodě nebo v Letohradě. Muzeum Broumovska vlastní celý soubor jeho kreseb a obrazů. Práce pana Ducháče najdeme i ve sbírce Galerie výtvarného umění v Náchodě. Z regionálních kunsthistoriků si jeho obrazy oblíbil například PhDr. Vlastimil Havlík PhD. nebo Mgr. Jan Kapusta.

Jeho osobní život stojí jistě za zmínku. Studoval na Odborné škole tkalcovské v Náchodě. V roce 1944 byl totálně nasazen. Nejprve v královéhradecké Škodovce, potom u firmy Linke a Hoffmann Werke v tehdejší Breslau (dnes Wrocław). Byl internován v koncentračním táboře Gross-Rossen. Poslední měsíce války se skrýval v chatě na Slavném. V roce 1974 nastoupil na místo výtvarníka Podniku služeb v Novém Městě nad Metují, ale záhy odešel do svobodného povolání. V letech 1963-75 přednášel spolu s architektem Josefem Bernardem o kultuře bydlení v řadě východočeských měst, v letech 1964-71 byl členem výtvarné Skupiny 5. Lektorsky působil ve Skupině amatérských výtvarníků v Novém Městě nad Metují a v náchodském Výtvarném kroužku, také v návrhářských ateliérech podniků Texlen v Červeném Kostelci a Tepna v Náchodě.

Pro mě asi nejzajímavější, že učitel Hynka Martince, který pochází z Machova. Dnes žije Martinec v Londýně a je významnou součástí současné anglické scény. Věnuje se fotorealistické malbě a jeho díla jsou zastoupena v Národní galerii v Praze i Britském muzeu v Londýně. Hynek Martinec v jednom rozhovoru krásně popisuje, jak ho Josef Ducháč učil nejen techniku, ale především improvizaci a jak vlastně využít umělcovu invenci.

Tvorba Josefa Ducháče vychází důsledně z kresby. Byl silně inspirován nejen přírodou, ale i hudbou. Jeho přístup bych mnohdy srovnala s Františkem Kupkou. Často dokonce Ducháč kreslil přímo při živých koncertech. Velmi se mi líbí, že kresba v jeho díle přitom neplnila pouze funkci studijní, přípravnou, zkušební, ale byla základem jeho způsobu vyjádření. Často stylizoval, vytvářel obrazy mozaikovým skládáním vzájemně harmonizujících, geometrických ploch. Typická je pro něj jemná pastelová barevnost. Na sklonku svého života úplně vytěsnil černou a hnědou barvu. Jeho stěžejní tvorba je především textilní - tapiserie, dále kreslil, maloval, zabýval se grafikou, vytvářel sgrafita a třeba i restauroval fresky.

Obraz, který jsem vybrala na titulní stranu, znázorňuje polickou cihelnu. Je to plátno, které na první pohled dokládá slova výše. Kresba jako základ vyjádření, pastelové barvy, motiv krajiny. Zároveň je ale obraz zcela netypický. Byl totiž pravděpodobně namalován v době, kdy, dle slov pamětníků, Ducháč vůbec nemaloval na plátno a věnoval se pouze gobelínové tvorbě nebo vytvářel pastely. Odhaduji, že obraz vznikl zhruba v roce 1974. Vybrala jsem ho určitě i pro to, že dnešní cihelna je nejméně třikrát do týdne cílem naší procházky. Vždy, když jdu po rovince kolem rybníku, vzpomenu si na fotografii, kterou doma uchováváme. Je na ní můj děda se svým tátou. Jdou v průvodu a na kolečku vezou cihly na stavbu divadla. (Tento tzv. „průvod cihel“, kdy během nedělního odpoledne poličtí obyvatele dopravili z cihelny k dnešnímu divadlu 27. tis. cihel, proběhl dne 23. dubna 1939.)

Pro připomenutí Polická cihelna v datech Miroslava Pichla (Police nad Metují v datech z roku 2004): „Dne 31. 12. 1972 byla zrušena výroba v polické cihelně, která byla založená roku 1901 Vilémem Pellym. Celá provozovna národního podniku Východočeské cihelny Hrochův Týnec byla likvidována postupně. V tomto posledním měsíci již měla pouze 17 zaměstnanců. Posledním vedoucím cihelny byl Jaroslav Wintr z Bělého.“  Dne 26. 1. 1976 byla dokončena demolice kruhové pece cihelny a ve dne 25. 2. 1976 byl zbourán komín kruhové cihelny.!

Martina Váňová

Josef Ducháč: Cihelna, [ 1974], olej na plátně, 60 x 78cm
autor fotografie: Martin Schirlov

Martin Hrnčíř (*1993)

kkVěci se dějou!

Martin Hrnčíř stejně, jako Lukáš Cinkanič (jehož práci jsem představila v lednovém čísle) je úspěšným absolventem výtvarného oboru ZUŠ Police nad Metují. Polická ZUŠ a především jména jejich úspěšných studentů jsou skloňována nejen v Čechách, ale i v zahraničí. Výtvarný obor Martin navštěvoval u pánů Jaroslava Soumara a Vladimíra Berana. V této chvíli musím zmínit i dámskou část osazenstva, kterými jsou Dagmar Bořková a Petra Nádaždyová.

pak v bakalářském a nyní v magisterském studiu pokračuje na Slezské univerzitě v Opavě, obor audiovizuální tvorba.

Martin Hrnčíř je pro mě zajímavou osobností, s lehkostí se pohybuje na pomezí žánrů a nechává se nést na vlně svého zájmu. Hranice? Tak ty Martin nezná, kamarádí se s tužkou i kamerou. Často hranice překračuje i ve skutečnosti, cestování je totiž jeho další vášní. Martin se neustále někde pohybuje, na něčem pracuje, studuje, angažuje se. Jeho jednou z nejčastěji pokládaných otázek je: „Co zrovna čteš?“ Spolu s dalšími založil v roce 2013 audiovizuální studio Planeta ryb, které pracuje na nejrůznějších projektech.

Kresba v Jednom kole, je pro mě připomínkou toho, že vše se vším souvisí. Všichni se inspirujeme a ovlivňujeme navzájem a to i mimoděk. To jak se cítíme, na co myslíme nebo co říkáme má ohromnou sílu a na druhého působí. Roztáčíme totiž jen jedno kolo, to společné nám všem.

V Polici dobře známe jeho autorský dokumentární film „Claviq“ (2015/2016) vyprávějící o osudu mladého básníka a producenta, který je závislí na hypnoticích. Dokument měl svou projekci spojenou s debatou v Polici v září roku 2016 v restauraci Sokolovna. Claviq i díky filmu a i díky mamince Martina Hrnčíře, Lence Fulkové, v současné době abstinuje. V Polici je vidět Martinova práce každoročně v létě a to už od roku 2014 na každé výlepní ploše. Pro spolek Apeiron tvoří plakáty na akce spojené s letní Terasou nejprve pod názvem Pellyho terasa, nyní Nová Terasa. (s finanční podporou z grantového programu Města Police nad Metují připravuje Apeiron pod názvem Nová Terasa bohatý kulturní program v turistické sezoně v Zeleném domečku vedle Muzea papírových modelů.) Je autorem upoutávky na festival Jeden svět v Polici nad Metují v roce 2013.

Spolupořádal například literárně-mediální festival Literární akademie s názvem „MELA“ v květnu v roce 2015. Nebo se podílel na výstavě s názvem „Wärmflasche“ v project-house Greenhouse v Berlíně. V současné době je mimo jiné externí redaktor kulturní redakce v Českém rozhlase.

Martina Váňová

Martin Hrnčíř: V jednom kole, 2017, kresba perem na papíře
Autor fotografie: Martin Hrnčíř

MgA. Josef Kleiner (*1989)

Jestli to není pravda, tak je to fakt skvěle vymyšlený!

Josef Kleiner, který vyrostl v Bukovici a v současné době žije v Jaroměři, je autor, jež se věnuje malbě, grafice, kresbě a ilustraci.

Po absolvování oboru grafika na střední škole ve Velkém Poříčí ho jeho další cesta zavedla do černého města, kde studoval v ateliéru malby profesora ak. mal. Daniela Balabána (nar. 1957) na Fakultě umění Ostravské univerzity v Ostravě. Balabán je klíčovou osobností světa českého umění od poloviny osmdesátých let a Josef Kleiner se v jeho ateliéru hodně naučil. Zajímala ho především lidská figura, vyzkoušel si práci v cyklech a pohyboval se na pomezí konceptu. Vyzkoušel si i happening s fotografem Adolfem Hejnou z Červeného Kostelce. V současné době rád experimentuje s materiály. Maluje na sklo, na plech, používá různé hrubosti pláten. Kombinuje techniky a vše podřizuje myšlence, námětu a své představě a tak jeho obrazy nemají často standartní tvar obdélníku nebo čtverce. Nenechává se spoutat formou a zběhlými rituály.


První jeho výstava v Polici nad Metují byla v rámci projektu Pellyho terasa 2012. Název výstavy „Jahodový salát“ zněl letně a trefně. Představil své školské práce, ale i řadu námětů z Bukovice a okolí. Jedno z hlavních témat výstavy byly portréty Markéty. Dnešní manželky Josefa Kleinera.

Obraz s názvem „Jahodový salát“ můžete vidět u Muzea papírových modelů, kde nedávno vznikl nový výstavní prostor na fasádě budovy – Vitrína.

Kleiner má za sebou řadu výstav. Samostatných měl do dnešních dnů více než deset. Namátkou v Brně, Děčíně, Ostravě nebo Boskovicích. Stejně tak se zúčastnil řady výstav skupinových.

Na závěr pár slov Josefa Kleinera. Vlastně jeho odpověď na otázku, co vlastně dělá. Modeluju představy, představy představ, hnětu barvy, rozpouštím tvary, hledám aroma figur, ostatky statků, pásy světel, stíny slov, studuju dojmy z jam, věže, zvěř, hmyzu hvizd, fascinuje mě hydraulický píst, podlahové topení, cytoplazmatické vědění, matrice vět, lidový svět, zajímají mě makety kostí, losí sliny a prázdné dvory.

Další ukázku jeho práce najdete zde: http://www.jklein.webnode.cz/.

Martina Váňová

autor fotografií: archiv autora