Aktuální výstavy

Alena Laufrová a Kateřiny Kyselica : Korespondáž A+K

Korespondáž A+K  (Praha – New York, New York – Praha)

Laufrova, Kyselica 1

Výstava koláží–dopisů zaznamenávajících prožívání konkrétních dnů

Na začátku přátelství Aleny Laufrové a Kateřiny Kyselicy byla spolupráce při organizování dvou recipročních výstav současné české a americké grafiky v Praze a New Yorku. Po více než roční přípravě, která probíhala emailem a telefonováním přes Skype, se obě výtvarnice osobně setkaly v New Yorku v rámci zahájení výstavy české grafiky v Českém centru. Poznaly, že jsou podobně naladěny i že jejich pohled na život je v mnohém totožný. Poté, co Alena Kateřině v New Yorku zanechala s poděkováním jednu na místě pro ni vytvořenou koláž, napadlo je, že se inspirují výstavou s názvem „Jiří Kolář a Beatrice Bizot – Korespondáž“, která rok předtím proběhla v Praze.

Alena s Kateřinou začaly svoji vlastní „korespondáž“ s výměnou koláží – dopisů každý týden po dobu dvou let. Mezi Prahou a New Yorkem putovaly pravidelně úhledné balíčky komorního formátu. Koláže jsou z rubové strany zároveň dopisy, informují o náladách, nápadech, zážitcích autorek. Jsou to jakési kompoziční etudy, legrácky, hry s papírovým materiálem, kombinací písma, reprodukcí, linek, tvarů, struktur i barev. Samozřejmě i náhoda se stávala pro tvorbu vítaným odrazovým můstkem. Týdně si autorky posílaly jednu až tři koláže současně, podle stavu invence a chuti.

Na výstavě je tak prezentováno přes 200 koláží, pravidelných „cvičení“, která se pro autorky staly potřebou, inspirativním výtvarným počinem, záznamem proběhlého týdne, tak trochu deníkem a zastavením času.

Co pro autorky projekt Korespondáž A + K znamenal?

Alena Laufrová:

Pravidelně dávat a dostávat. Sdílet a sdělovat. Tvořit a přemýšlet. Radovat se ze vzájemného výtvarného i písemného kontaktu s blízkou bytostí. Na malém formátu pracovat s papírem, pokoušet se vyjádřit momentální rozpoložení… Uvědomila jsem si, nakolik mne zajímá struktura papíru, zvláště kartonu, jeho narušování, drásání. To mne později přivedlo k větším kompozicím z kartonových proužků. Korespondáž byla pro mne radostnou hrou, zkoušením, hledáním. Báječným způsobem komunikace přes oceán.

Kateřina Kyselica:

Pro mě byla zajímavá určitá lehkost tohoto projektu daná tím, že jsem tvořila, tedy vizuálně komunikovala s osobou, která je mi velmi blízká a zároveň podobně výtvarně naladěná. V době, kdy prezentace formou výstavy je nejen přirozeným vyústěním, ale často či zpravidla také cílem tvůrčího procesu, je mi korespondenční projekt hrou a potěšením. To, zda budou koláže vystaveny, bylo během daných dvou let druhotné. Autocenzura, kterou automaticky zapínám při hodnocení svých prací, byla potlačena do pozadí. Šlo totiž o záznam určité etapy a o komunikaci, viditelnou a příjemnou na dotyk. Na druhé straně byl pro mě projekt systematickým tvůrčím cvičením a pobídkou k tvůrčímu hledání.

Alena Laufrová (nar. 1952 v Praze) vystudovala VŠUP v Praze, ateliér užitkové a ilustrační grafiky u prof. Zdeňka Sklenáře. Věnuje se volné grafice, v posledních letech převážně kombinovanému slepotisku, pastelu a kresbě, nyní především práci s papírem

Její tvorba byla prezentována na více než 30 samostatných výstavách v České republice i v zahraničí (Praha, Pardubice, Brno, Olomouc, Třebíč, Ústí nad Orlicí, Mariánské lázně, Varšava, Káhira, Londýn, atd.), zúčastnila se mnoha mezinárodních výstav (Interart Poznaň, Polsko, International Mail Art Granada, Španělsko, Mezinárodní exlibris – Kongres, Německo, Los Angeles, USA, Inter-Kontakt-Grafik, Vilnius, Polsko apod.)

Práce Aleny Laufrové byly několikrát oceněny (2003 – cena Spolku sběratelů a přátel exlibris na Festivalu komorní grafiky, 2004 – cena za hlubotisk, Grafika roku, Praha a cena za komorní grafiku, Grafika roku, Praha, 2009 – čestné uznání za komorní grafiku, Grafika roku, Praha) a jsou zastoupena ve sbírkách Památníku národního písemnictví v Praze, v Národní galerii, Praha, v Ermitáži, Leningrad, v National Muzeum ve Washingtonu apod. Je členkou Sdružení českých umělců grafiků HOLLAR

Kateřina Kyselica (nar. 1973 v Karviné, žije v New Yorku) vystudovala vysokou školu uměleckou ve státě Virginie v USA, poté volnou grafiku v Manhattan Graphics Center v New Yorku. Věnuje se zejména práci na papíře – kombinované technice, koláži, volné grafice, a autorské knize. Její tvorba byla prezentována na samostatných a skupinových výstavách v International Print Center New York, Center for Contemporary Printmaking, BBLA Gallery či JVS Project v New Yorku, dále v Paříži, Londýně a v Galerii Hollar v Praze, a je zastoupena v soukromých sbírkách. Jako nezávislá kurátorka prezentuje volnou grafiku v kontextu současného umění. Založila umělecký časopis Celebrating Print zaměřený na volnou grafiku ve Střední a Východní Evropě, který vede jako šéfredaktorka.

Josef Kropáček: výstava historických papírových modelů a vystřihovánek z největší sbírky v České republice.

Josef Kropáček:
Sběratelské sny Josefa K.; výstava historických papírových modelů a vystřihovánek z největší sbírky v České republice.

Když sbírka roste

krop

Sběratelství jestliže nemá za podklad ziskuchtivost nebo spekulaci, je téměř vědou.

WILHELM VON HUMBOLDT

Hledat v uplynulém prostoru tu chvíli, kdy se člověk stane sběratelem, je podobné, jako přemýšlet o tom, zda byla dřív slepice nebo vejce, nebo přemítat o tom, co je na sever od severního pólu. Tyto otázky nemají odpovědi.

Najednou člověk sběratelem prostě je. Pocit sběratele, když se probírá svou sbírkou, se nedá popsat. Přimhouřené oči, vůně předmětů, již nelze specifikovat slovy, ale sběratel tu pravou vůni pozná mezi všemi na první dobrou. A pak samozřejmě ta krása, když se sbírka představuje přátelům nebo vystavuje na veřejnosti.

V roce 2017 vyšel v časopise ABC článek šéfredaktora Zdeňka Ležáka s názvem „Papíroví archeologové: Ábíčko je láska na celý život“, ve kterém se objevilo drobné osobní vyznání Josefa Kropáčka. Sbírám nejen vystřihovánky, ale vše, co se ábíčka týká. Proto jsem se snažil být asi od roku 1999 na každé akci, kterou redakce pořádala. V roce 2001 jsem navštívil výstavu Papírový svět Richarda Vyškovského (legendárního autora vystřihovánek ABC), tentokrát pořádanou ve skanzenu v Přerově nad Labem. Tou dobou se v Muzeu Moto-Velo, stojícímu vedle skanzenu, konala soutěž papírových modelů pořádaná CPM (Centrum papírových modelů) a s údivem jsem objevil, že vystřihovánky nejsou jenom ty ábíčkovské nebo z Albatrosu. Od té doby jsem je programově vyhledával a sbíral. Lze předpokládat, že v podobném rámci začala sběratelská činnost většiny sběratelů. A není podstatné, zda sbírá vystřihovánky, pivní tácky nebo známky.

V případě Josefa Kropáčka ovšem nezůstalo u samotného sběratelství a prezentování své sbírky. Ve stejném článku Zdeněk Ležák ještě píše, že Josef Kropáček: Je sběratelem papírových modelů a organizátorem jejich výstav. Pro naši redakci je nepostradatelnou živoucí encyklopedií a „půjčovnou“ modelů. Šéfredaktor „ábíčka“ narážel na skutečnost, že Josef Kropáček je duší projektu „Muzeum vystřihovánek“. V jeho rámci vycházejí od roku 2004 v „ábíčku“ reprinty historických vystřihovánek. První byla Lesovna (Forsthaus), kterou v originále vydalo nakladatelství J. F. Schreiber v roce 1928. V časopise ABC se objevila v roce 2004 (číslo 20, vyšlo 24. září). Zatím posledním přírůstkem „Muzea vystřihovánek“ je španělská historická vystřihovánka Povoz, která se objevila v posledním lednovém čísle roku 2019 (vyšlo 29. 1. 2019).

Co se přesahů práce sběratele týče, je potřeba zmínit jeho angažmá na mnoha výstavách papírového modelářství v České republice a samostatnou kapitolou je jeho publikační činnost. U ní není možné se nezastavit. Josef Kropáček je totiž autorem či spoluautorem několika publikací, ve kterých se odráží jeho vědomosti o papírových modelech. A k nim by se nikdy nedostal bez své sběratelské vášně.

V roce 2009 vydává spolu se Stanislavem Fajkusem a Robertem Pavelkou publikaci „Papírový svět Richarda Vyškovského“, která vyšla k osmdesátým narozeninám známého autora papírových modelů. O čtyři roky později vychází první část monumentální „Papírové archeologie“ (opět v týmu se Stanislavem Fajkusem a Robertem Pavelkou) která mapuje historii vystřihovánek v časopise ABC. Druhý díl pak vychází v roce 2016.

Mezitím – jakoby mimochodem – vydává v roce 2014 „Kouzelnou historii papírových vystřihovánek“. A od roku 2017 mapuje společně s Robertem Pavelkou vydávané vystřihovánky postav, pod názvem „Papíroví hrdinové.cz“. V roce 2017 vychází svazek 2. Vystřihovánky vojáků z období od Bílé hory do začátků Čs. republiky a o rok později následuje svazek 4. Sokolské vystřihovánky. Svazky 1. a 3. zatím existují pouze v edičním plánu… K papírovým hrdinům se váže i úsměvná historie, kdy sběratel a systematik Kropáček musel modelářské obci vysvětlovat, proč jako první vychází naprosto nesystematicky svazek 2, který následuje svazek 4. A vězte, že pro tuto nesystematičnost existuje logické vysvětlení… Svazky Papírových hrdinů.cz jsou připravovány ve spolupráci s Československou obcí legionářskou. Začalo se s vydáváním od sešitu číslo 2, který obsahuje i řadu vystřihovacích figurek legionářů. Tento svazek zachycuje vystřihovánky figurek zobrazující bojovníky od Bílé hory do roku 1920. Vydání jedničky s husity a dalšími předbělohorskými vojáky je v plánu na rok 2020. Na 4. svazku věnovaném Sokolům spolupracoval také s Českou obcí sokolskou a vyšel u příležitosti Všesokolského sletu. Celý projekt Papírových hrdinů.cz zaštiťuje www.papirovaarcheologie.cz., za kterou stojí Stanislav Fajkus.

Na první setkání se Stanislavem Fajkusem vzpomíná Josef Kropáček na stránkách časopisu ABC: Někdy po roce 2002 jsem nad krabicí starých ábíček v jednom antikvariátu potkal Standu Fajkuse. Začali jsme si vyměňovat zkušenosti i části sbírek. Díky svým sbírkám jsme spolu zevrubně zdokumentovali archiv ABC. V roce 2004 jsme začali pracovat na oslavné publikaci k 75. narozeninám Richarda Vyškovského. A začalo nejplodnější období ediční činnosti pracující s historií papírových modelů, které trvá do dnešních dní.

Když si k tomu všemu ještě připočteme, že Josef Kropáček patřil k zakladatelům Muzea papírových modelů a byl jeho prvním kurátorem, nelze se nepozastavit nad tím, kam až ho jeho sběratelská vášeň dostala. Trochu se nabízí otázka: Co je to za člověka, ten Kropáček, který toho dokázal tolik stihnout? Odpověď je celkem prostá: modelář a sběratel papírových vystřihovánek s organizačním talentem, který se nebojí realizovat své „papírácké“ sny.

Co tomu všemu předcházelo, asi nejlépe charakterizoval sám J. K. v článku Šárky Motalové „Josef Kropáček: papír se dá nejen zmuchlat“ (Brněnský deník Rovnost, 23. 2. 2004), kde novinářka cituje i jeho slova: K papírařině se Kropáček dostal v šesti letech. „Tehdy jsem objevil časopis ABC a v něm vystřihovánky. Nikdo mě nezaučoval. Máma říkala, že jsem podědil zručnost po dědečkovi,“ hovoří o svých začátcích. „Na gymnáziu mi tato záliba připadala infantilní, a tak jsem přestal.“ Před pár lety se k staré lásce vrátil. (Je potřeba si uvědomit, že rozhovor je z roku 2004, tedy ono „před pár lety“ znamená už skoro dvě desetiletí…) Jenomže… jakoby všechno, co se nachází v rovnici JOSEF KROPÁČEK → VYSTŘIHOVÁNKY → PAPÍROVÉ MODELÁŘSTVÍ muselo mít „jenomže“. Jenomže J. K. se nespokojil pouze se sbíráním vystřihovánek a lepením modelů, účastí na soutěžích (několik let dělal i rozhodčího na soutěžích papírových modelářů v České republice). Šárka Motalová v článku pokračuje: Sháněl dárek pro svou šéfovou. Objevil vystřihovánku UFA a lepil. Pak jej přítelkyně požádala o dekoraci do koupelny, zase lepil a pak, jak říká, se to nějak zvrhlo a opět vystřihovánkám propadl. […] Zajímal se o historii vystřihovánek, vadily mu nepřesnosti v textech v odborném zpravodaji. A tak se dostal, jak sám říká, mezi stejně postižené lidi. Ve volných chvílích vymýšlí, konstruuje, sbírá poznatky o dějinách vystřihovánek, jezdí na soutěže, a tak dále, a tak dále… Jen to soutěžení v posledních letech omezil na minimum. Jinak se můžeme pod Josefovu charakteristiku z novinového článku starého 15 let v klidu podepsat.

A mezi tím, co se odehrálo vše, o čem jsem psal v předcházejících odstavcích, sbírka utěšeně rostla a rostla a stále ještě roste.

Když sbírka přerůstá

Ve sběratelství a v milování musí být člověk nevybíravý.

STANISLAS JEAN DE BOUFFLERS

Filatelista je v podstatě nenáročným sběratelem, co se prostoru pro uložení sbírky týče. Sběratel starých pohlednic je na tom o trochu hůř, ale pořád mluvíme o několika albech, pro které většinou stačí jedna či dvě poličky. A stále hovoříme o dvojrozměrných exponátech.

Ale co když exponát přeroste i do třetího rozměru? Představte si, že jste majitelem třiceti papírových modelů, třeba modelů architektury, které mají půdorysné rozměry 20 × 25 cm. A na výšku 15 cm. Už potřebujeme 0,27 m3. To znamená v půdorysu metr krát metr a na výšku 27 cm (kolik se do této krychle vejde alb známek?). A to mluvíme jen o třiceti modelech. A co když jich je 300? Nebo tisíc? Na tisíc modelů, které jsem uvedl jako příklad, už je potřeba 9,35 m3. To je už potřeba prostor 3 × 3,2 metru a metr na výšku! (Máte představu, kolik je potřeba místa pro sbírku jednoho tisíce známek?) A k tomu knihovna plná vystřihovánek v placaté podobě… Sběratel papírových vystřihovánek a modelů, aby si hned na začátku své sběratelské dráhy zažádal o stavební povolení na takovou normální garáž. 3 × 5 metrů s regály kolem stěn.

První „vážnější“ setkání s Josefem K. bylo na podzim roku 2016 na soutěži v Neratovicích, kdy nám předával do Muzea výtisky Papírové archeologie 2. Večer na pokoji jsem si publikací listoval, uvědomoval jsem si, kolik mravenčí práce za tím vším je. A kolik jí ještě na autory čeká. A druhý den jsem se Josefa ptal, jestli fotografie modelů jsou z nějakého archivu vydavatelství. „To jsou věci hlavně z mojí a Standovy sbírky,“ odpověděl mi. V té době jsme v Muzeu začali rozšiřovat depozit a archiv a já si spíš nedokázal, než dokázal představit, kolik místa mu doma musí sbírka zabírat. A když jsem poprvé k němu domů přijel, tak jsem to viděl na vlastní oči. Můžu zodpovědně říct, že sbírka Josefa Kropáčka si nezadá s depozitem Muzea papírových modelů!

V tomto okamžiku pro sběratele existují dvě možnosti: buď se bude doma sbírkou kochat a rozšiřovat ji a zaplňovat onu imaginární garáž, nebo začne se sbírkou pracovat. Josef Kropáček evidentně zvolil variantu č. 2. Mám radost, když se mohu o pohled na tu krásu podělit. Mít to jen sám pro sebe mi nedává smysl, říká Josef K. v jednom rozhovoru.

Když jsme začali pracovat na jeho výstavě v Muzeu papírových modelů, domluvili jsme se, že mi pošle o některých modelech pár vět, jak je získal. Mezi jinými přišla i tato zpráva, kterou zachovávám v nezměněné podobě:

Naše domečky

Vydavatelství: Artigrafia, Brno

Rok vydání: 1920

Autor: Miroslav Kolář

Formát: 6 × 35 × 50 + obálka

V reprintu jsem je připravil pro ABC (2017-2018)

Zajímavost – nejdříve jsem měl ve sbírce plakát s informací o vydání vystřihovánky Naše domečky. Pět šest let na to jsem sehnal původní slepené modely včetně papírové krabice z dvacátých let. Uplynuly asi další dva roky a já měl možnost v jednom luxusním antikvariátu k vystřihovánce domečků aspoň přivonět. Chtěli za ní přes deset. Myslím, že do dvou let od čuchání jsem ji, díky Michalu Erbenovi, který mne na ni upozornil, sehnal podstatně levněji. Inu, kdo si počká, ten se dočká.

V rámci modelářské soutěže Papírové království v Brně v únoru roku 2018 byla vyhlášena tradiční cena časopisu ABC, kde se tentokrát hodnotily právě Naše domečky z ábíčkovského reprintu. Pro mě osobně je jedním z nejkrásnějších a nejpůsobivějších modelů „Chrám sv. Jiří na Hradě pražském“. Vystřihovánku vydalo nakladatelství Bedřicha Kočího v Praze roku 1921. Josef Kropáček vzpomíná, že o existenci vystřihovánky věděl z nějaké staré aukce z internetu. Poprvé se s touto vystřihovánkou fyzicky setkal až v Městské knihovně v Praze. „Mají tam dva výtisky, pochopitelně nerozstříhané a v perfektním stavu.“ Nějakou dobu trvalo, než je pro sbírku sehnal. A ještě dodává malou zajímavost: „Kromě nerozstříhané vystřihovánky mám v archívu i dochovaný rozstříhaný, ale neslepený model. Některé díly jsou naohýbané a jsou na nich zbytky lepidla.“ Dokážu si představit, že kromě vizuální prohlídky proběhlo při prvním setkání s rozstříhanou vystřihovánkou i čichové seznámení. Protože Josef K. je prostě sběratel. (Chrám sv. Jiří vyšel v reprintu v publikaci „Kouzelná historie papírových vystřihovánek“.

A jednou požádal své přátele modeláře, jestli by pro něj neslepili domeček z kopie staré vystřihovánky, že prý pak z těchto domečků vytvoří fiktivní městečko. Nikomu z oslovených na tom nebylo nic podezřelého. Prostě další Josefův nápad. Slepili požadované a tím by to mělo končit. Ale nekončilo. Protože Josef Kropáček oslovil dohromady 16 modelářů, a když se mu slepené modely doma sešly, měl před sebou téměř hotové Město z vystřihovánky vydané v roce 1894 německým vydavatelstvím J. F. Schreibera. To město nebylo žádné fiktivní, ale skutečný model. A ani to ještě nebylo všechno, jak prozrazuje s úsměvem (až šibalským) J. K. „Původní majitel vystřihovánky se pustil do lepení. Začal kostelem, kterým i naštěstí skončil. Chybějící model kostelíku pro slepení modelu města vytvořil arch. Vyškovský.“ Překvapení účastníci stavby nakonec dostali za odměnu autorský výtisk kostelíčku s podpisem pana architekta Richarda Vyškovského. Kostelíček nebyl nikde jinde publikovaný… Do sbírky přibyl další unikát o rozměrech 70 × 46 × 30 cm a imaginární garáž si začala říkat o nějakou přístavbu. Model Města je v dnešní době známý pod názvem JoK City.

O tom, jak sběratel získával přírůstky do sbírky, by se dalo psát ještě dlouho, protože – jako každý správný sběratel – dokáže J. Kropáček o své sbírce mluvit hodiny a hodiny. Třeba o tom, že vystřihovánku Bager od slovenského autora Františka Kráľa (vydalo vydavatelství Tvar z Bratislavy v roce 1951) sehnal celkem v osmi arších a jeden obětoval pro slepení modelu z originálu. Model slepil Michal Kavalier, dodnes jeden z nejlepších modelářů na české papírové scéně. (Jen tak mimochodem: Michal Kavalier je jedním z těch, kteří v Muzeu papírových modelů už vystavovali.)

A příběhy by skutečně mohly pokračovat dál. Třeba o tom, jak přišel k vystřihovacímu modelu Rodného domu spisovatele Aloise Jiráska v Hronově, kterou vydal Bedřich Kočí v nedokončené edici Starobylé budovy městské…

Pavel Frydrych, ředitel Muzea papírových modelů

 

Předmluva Roberta Pavelky k výstavě Josefa Kropáčka.

Pocta sběratelskému géniovi

Colina napadlo denně deset projektů. Pět se dalo hned vyhodit, čtyři byly k ničemu a jeden geniální.

GRAHAM HILL O COLINU CHAPMANOVI

Možná si položíte otázku, proč používám u sběratele papírových modelů příměr k věhlasnému konstruktérovi vozů F1, Britu Colinu Chapmanovi. Tvůrce proslulých formulí značky Lotus totiž má s Josefem Kropáčkem něco společného. Neuvěřitelný entusiasmus a posedlost danou myšlenkou. Z nich se pak rodí nezapomenutelné události.

Mé první setkání s Josefem proběhlo – jak jinak – nad dílem architekta Richarda Vyškovského. Stalo se tak už v současném 21. století, ovšem mělo poněkud netradiční podobu. Díky Standovi Fajkusovi jsem oba nalákal na zhlédnutí filmového dokumentu Stavitel malého světa, který jsme v roce 1993-94 vytvořili s Mirkem Chromým. Josef po zhlédnutí neřekl ani slovo a já měl bytostný pocit, že považoval Stavitele za nepovedeného. Teprve po delší době jsem se dozvěděl, že se mi povedla poměrně vzácná věc – v oblasti vystřihovánek jsem ho překvapil. Pak už to bylo jenom naopak.

Asi jako každý kluk a posléze muž zasažený časopisem ABC, jenž překročil hranici prostého „patlání“, jsem nashromáždil určitou zásobu vystřihovánek. Když jsem se po několikerém setkání s Josefem dozvěděl, co všechno udělal a především vlastní, projevil jsem přání vidět jeho „archiv“. Ty uvozovky jsou naprosto v pořádku, protože pokud jsem si myslel, že svou posedlostí získávat staré modely a především je pak stavět nějak vybočuji z normálu, pak přeplněný pokoj v Josefově domě mě z mé představy rychle vyléčil. Když jsem pak po nějaké době objevil na jeho zahradě novou stavbu, pochopil jsem, že jeho činnost už se dostává – řečeno slovy nevyléčitelného počítačového hráče – na jiný level. Jistě, sběratelé veteránů, tramvají nebo lokomotiv si musejí postavit pro své miláčky garáže, vozovnu nebo výtopnu. Ale dosáhnout takového rozsahu shromážděných vystřihovánek, že si na ně musíte pořídit vlastní přístavbu? I v tom je Josef široko daleko jen jeden.

Pak je tu ještě rozdíl ve sběratelství. Díky své publikační činnosti jsem se s několika takto postiženými lidmi setkal a poznal jejich odlišnost. Někdo jenom shromažďuje předměty daného oboru, jiný je naopak posedlý a má svou sbírku zmapovanou na vědecké bázi. Někdo jenom střádá a nechává ony předměty uložené stranou běžného života a prakticky vůbec se na ně nepodívá, jiný je tahá na denní světlo i několikrát a neustále zkoumá, zda na jeho exemplářích není něco výjimečného. U Josefa je dáno povahou vystřihovánek, že je nejen zakládá do svého pečlivě organizovaného archivu, ale také je staví. Co by to ostatně bylo za slepovánku, která zůstane v placaté podobě? Josef na to má skvělý argument: „Papírový model je přímo určen k tomu, aby byl rozstříhán a slepen. Když se to nestane, je vlastně jeho poslání nenaplněno. Rohlík si také koupíte proto, abyste ho snědli a ne schovali do pytlíku na věčné časy.“ Je to do jisté míry nadsázka, ale pro Josefa to znamená mít každý model hned v několika verzích, protože vedle slepeného musí mít i „nerozšmikaného kolegu“. Josef je zkrátka ten typ sběratele, kterého bychom mohli nazvat aktivním, o čemž svědčí nejen velké množství modelů postavených speciálně pro různé akce, ale i potřebné do našich publikací.

Ještě bych měl vysvětlit ono spojení s Colinem Chapmanem. Jak velmi trefně poznamenal další papírový archeolog Standa Fajkus, „Pepa se liší od svého okolí tím, že své nápady ihned, nejpozději k večeru, realizuje…“ A já dodávám, že jde o nápady mnohdy obří až olbřímí, ale o to raději se do nich vrhá. Vždy se tam nějaký ten geniální objeví. Vypočítávat je by bylo na hodně dlouhou dobu, snad postačí, že ho za jeho činnost pochválil ve své publikaci Můj život s ábíčkem i tak fundovaný člověk, jakým bezesporu je bývalý šéfredaktor ABC pan Vlastislav Toman. Takže se vždy oprávněně děsíme, s čím zase maestro Kropáček přijde, ale zároveň se na to nesmírně těšíme. Vždyť kdo dokázal vydyndat překrásné modely z mistra Vyškovského? Zase Josef. Kdykoliv mi zazvoní telefon a objeví se jeho číslo, už tuším, že se ozve: „…měl bych takový malý nápad“. Z čehož kouká už několikátý příběh na společné téma, a že jsme jich už pěknou řádku absolvovali.

Pokud jsem uvedl, že Josef není jen platonický sběratel, pak je tu ještě jeden počin – on totiž o své sbírce ví tolik, co hned několik sběratelů dohromady. Nakonec stačí se ho zeptat: „Pepo, nevíš náhodou, kdy vyšlo…“ a ještě to pořádně nedořeknete a už na vás sype odpověď, takže si odnášíte menší encyklopedické ponaučení. Vytáhnout z rukávu, kdy který model vyšel a kde, to je pro něj malá násobilka. A pro jistotu si vůbec nekladu otázku, jak vypadá ta velká.

Je to velmi jednoduché – pokud řeknete papírové modelářství, automaticky zazní Josef Kropáček. V životě jsem chtěl poznat určité významné lidi a v několika případech se mi to i povedlo. U Josefa to bylo zcela obráceně. Nevěděl jsem o něm a poté, co jsem ho poznal, jsem pochopil, že kdyby mi ho osud neposlal do cesty, asi bych byl o hodně ochuzen. Rovněž jsem se pomalu vzdal svého snu ho opět něčím v jeho oboru překvapit. Stále více si cením toho, že ho v něm mohu podporovat, jak na to jen mé síly stačí.

Nechť se s ním i nadále setkáváte na papírovém poli a ať si vás stále více podmaňuje.

Robert Pavelka