Historie miniaturizace papírových modelů sahá do větší minulosti, než si mnozí modeláři vůbec uvě-domují. Minimo dely bývají často prezentovány jako český či československý unikát. Ovšem: „Padesát let před vynálezem Miniboxů (miniaturních ‚krabičkových‘ modelů) arch. Milana Weinera se britské děti i dospělí bavili s podobně ‚velkými‘ modely, často velmi propracovanými.“1 I autoři knihy Papírová ar-cheologie museli zdůraznit, že minimodely nejsou českým či československým vynálezem. Společnost Modelcraft Ltd. v edici Micromodels začala s minimodely už na konci třicátých let. Pravděpodobně největšího úspěchu dosáhla potom ve válečných letech. „V roce 1940 začali vydávat sérii vystřihovacích modelů, které byly kvůli válečné době vpravdě miniaturní - papírem se nemohlo plýtvat. Rozměr kartiček se ustálil na 5"× 3,5" = 127 × 89 mm a byly uzavřeny v malé obálce, na jejímž rubu byl návod k sestave-ní.“2 Miniaturizace, ač „vynucená“ nedostatkem papíru a potřebou jeho šetření, je unikátem v celém světě výtvarného umění. Neexistuje nic, kromě japonských miniatur, co by se dalo srovnat se světem minimodelů. Japonské miniatury jsou ovšem spíše výsledkem zen-buddhistické praxe a filosofie, stej-ně jako např. pěstování bonsají. Trpělivá zenová činnost se projevuje i v haiku, krátkých, řádem pevně svázaných trojverší.

V Evropě se ale nic takového neprojevilo. Zájem o exotické japonské umění se na výtvarné scéně sice projevil na konci 19. a na začátku 20. století, ale nikdy nevyústil v jakoukoliv formu miniaturizace. Zá-jem o Japonsko přišel do Evropy s impresionismem. Japonské paravány či tapisérie s dálnovýchodními motivy se posléze objevují třeba na obrazech Vincenta van Gogha nebo Henry Mattise.

Jediným aspoň trochu srovnatelným „projektem“ kulturní scény s minimodely, můžou být minima-listické filmy, které se oprošťují od honosných scén a výprav. S až výtvarnou potřebou tlumení všeho okolo staví do středu samotný příběh s poselstvím či zápletkou. Filmy, jakými jsou např. Hitchcockův „Provaz“ z roku 1948 nebo „Okno do dvora“ (1954) a „Čekej do tmy“ Terence Younga (1967) či „Tele-fonní budka“ Joela Schumachera z roku 2002 zmenšily půdorys scény, ale nijak tím nezmenšily smysl filmu. Realita zůstává zachována, stejně jako hra s detailem, který sice může divákovi uniknout, ale jehož absence by byla hned rozpoznatelná. To samé ovšem platí i o minimodelech - realita zůstává zachována, stejně jako hra s detailem…

Nelze tvrdit, že by se minimodely jakkoliv začlenily do proudu - byť jen okrajového - výtvarné či kul-turní scény. Byly a jsou naprostým světovým solitérem. Jejich vznik byl ovšem - jak už bylo zmíněno - podmíněn ekonomickou a společenskou situací.

Autoři „Papírové archeologie“ to ve své publikaci několikrát zdůrazňují.3 V roce 1947 vzniká ve Vel-ké Británii společnost Micromodels Ltd, která vydává řadu modelů lokomotiv, lodí, architektury ad. Kromě toho se společnost věnovala i výchově modelářů, což je pravděpodobně vůbec poprvé v historii, kdy je vydavatelský záběr tak komplexní. „Cíleně vedli své příznivce a modeláře k co nejlepším výsled-kům. Vydali dvě návodové brožované knížečky: Microputian Population (1950) ukazovala, jak vyrábět miniaturní postavičky k zalidnění a oživení modelů architektury z produkce Micromodels. V roce 1955 vydali brožurku s názvem Making Models in Card (Výroba modelů z papíru). Jde o návodovou knížku o 32 stranách (plus obálka) s velkým množstvím rad a ‚fíglů‘, jak lepit tyto miniaturní modýlky.“ Kromě toho nabízela v prodeji společnost Micromodels i vlastní práškové lepidlo. A aby toho nebylo málo, exi-stovala i možnost nasvícení hotového modelu, aby bylo docíleno co nejpřesvědčivějšího efektu osvětle-ní monumentální architektury. Podložka pod modelem byla vlastně vrchní deskou krabičky, ve které bylo umístěno elektrické osvětlení. Drobnou perforací podložky došlo k nasvícení, které kopírovalo nasvícení reflektory v reálu.

V roce 1957 vychází poslední model z produkce Micromodels Ltd., legendární loď Mayflower. S tímto rokem jakoby minimodely zmizely ze světa a, jak se zdá, objevují se až s příchodem Milana Weinera na scénu papírového modelářství, v roce 1989.

Ovšem ještě před M. Weinerem se objevuje idea minimodelů i v Československu. „Někdejší časopis Mladý technik, týdeník pro technickou výchovu vydávaný Mladou frontou, nám odhalil jedno malé vystřihovánkové tajemství – v číslech 49 a 50 ročníku V. (vyšla 7. a 14. 12. 1951) totiž najdeme barevné vystřihovánky Vladimíra Procházky, který byl v té době redaktorem Mladého technika. Šlo pouze o mi-niaturní modely, nesložité krabičky, ale přeci jen o skutečné vystřihovánky. Papírové slepovací tramvaje vyšly v čísle 49. Samotné díly vystřihovánky se mají buď překreslit na kreslící čtvrtku (proto díly obsahují kóty se všemi rozměry), anebo plánek vystřihnout z časopisu a podlepit…“ Časopis sliboval, že v dalších číslech bude pokračovat ve vydávání dalších modelů, v následujícím čísle vyšel model trolejbusu a dál už nic. Ale i přesto – v době, kdy ve Velké Británii slavila úspěchy firma Micromodels, se v Českoslo-vensku objevily tendence dělat něco podobného.

„Papírové Miniboxy vznikly v roce 1989 původně jako ceny pro postižené děti v táborové hře Rallye Paříž -Dakar o cenu Claye Regazzoniho. Šlo o jednoduché vystřihovací modely závodních kamionů z jediného dílu. Autorem je ing. arch. Milan Weiner.“6 Takhle stručně charakterizuje web minibox.cz začátek mi-niboxů v tehdejší ČSSR. Volba miniboxů byla naprosto zřejmá: nejen, že tisk v předchozím roce psal o Regazzonim, který s ochrnutou dolní polovinou těla startoval v kamiónu Tatra 815 6 x 6 na slavné Rallye Paříž-Dakar, ale v roce 1988 vyhrál závod poprvé Monsieur Dakar Karel Loprais.

Prvními miniboxy Milana Weinera byla zmiňovaná Tatra 815 6x6 a LIAZ 111.154.

Vznik miniboxů svým posláním ale vysoko přesahuje obor papírového modelářství a  výtvarného umění. V časopise ABC v článku „Papírová archeologie aneb Historie vystřihovánek v ABC - 21“ to zdůrazňuje Stanislav Fajkus: „Na táboře Čs. červeného kříže v Oboře u Lanškrouna v létě roku 1989 obdržely tělesně postižené děti zvláštní ceny v táborové hře nazvané Rallye Paříž-Dakar o cenu Claye Regazzoniho – jednoduché vystřihovací modely kamionů z jednoho jediného dílu, vlastně krabičky. Byly to první miniboxy, jejichž rodina dnes čítá stovky kusů. Jejich autor, ing. arch. Milan Weiner (*1955) na ten nápad přišel již na podzim předchozího roku. […] Jako architekt se zabýval projektováním částí měst a územních celků a měl blízko k jejich prostorovému ztvárnění, k modelování. Tady nacházíme inspi-rační zdroj pro miniboxy. Na onom památném táboře Červeného kříže někoho napadlo, ať sympatické modely nabídne do ABC. Povedlo se a již pod mezinárodně srozumitelným názvem Minibox se první dva objevily v prvním ABC po sametové revoluci, v č. 6, roč. 34, které vyšlo 21. 11. 1989.“7 Tohle byl start miniboxů a minimodelů v Československu. Je potřeba ještě dodat, že na spodní části prvních dvou modelů byl červený kříž.

Architekt Weiner ale brzy objevil nečekané možnosti miniboxů: připravil několik modelů, které se dají použít jako doplňky k těm již existujícím - např. double-decker a automobily pro model Tower Bridge architekta Richarda Vyškovského nebo automobily pro model Ještědu Ladislava Badalce.

Ale miniboxy se nezastavily jen u jednotlivých modelů. Milan Weiner začal tvořit celé miniboxové krajiny (tady se jistě projevila jeho urbanistická praxe), kde se dopravní technika stává jednou z jejich součástí. Vznikají unikátní projekty, jakými jsou letiště Skalka, most Doubravice s vlakem, krajina Podskalí, městečko Tuležim nebo nádraží Petrovice se sídlištěm. Mnohdy se miniboxy mohou zdát až moc zjednodušené, ale na druhou stranu díky autorovu charakteristickému stylu jsou zmenšeným modelem předlohy a jejich snadnost naopak může být jejich předností, protože otevírají svět papíro-vého modelářství začínajícím adeptům. Lakonicky spor o miniboxy shrnul Stanislav Fajkus: „Tak či onak, přes mnohdy jednoduchou konstrukci a značnou stylizaci dokázal Milan Weiner vytvořit nový typ vystřihovánky, vdechnout miniboxům punc opravdového modelu, směrovat modeláře k samostatné tvorbě nevídaných papírových krajin a přiblížit papírové modelářství nejen dětem.“8 V současné době je na stránkách minimodel.cz uvedeno 127 miniboxů z dílny Milana Weinera, tři stavby k Miniboxům a jedna plocha pro stavby.

Expozice minimodelů je sice co do rozsahu v Muzeu nejmenší, ale budí nejsilnější emoce. Titěrnosti, která se vejdou do skořápky vlašského ořechu jsou doplněny o miniboxy Milana Weinera. Ty dokonce dokumentují práci modeláře. Návštěvník v expozici vidí celý vývoj vzniku modelu: od bílého kon-strukčního prototypu, přes skicu grafického návrhu po hotový model tak, jak se později objevuje na veřejnosti.