VLADIMÍR ROCMAN (8. září 1923, Nové Město nad Metují – 28. dubna 2016, Nové Město nad Metují)

Vladimír Rocman byl malíř, grafik, kurátor, pedagog, autor papírových modelů. Po Druhé světové válce vystudoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou u profesora Antonína Strnadela. Během studia se dostal na stáž na tiskařskou praxi do Švýcarska. Potom se živil grafik v Praze. Během vojenské služby pracoval jako fotoreportér a grafik armádního časopisu. V letech 1963 – 1970 připravoval výstavy v Galerii Vincence Kramáře v pražských Dejvicích. Mj. jako kurátor realizoval první výstavu grafických listů Marca Chagalla v tehdejším Československu. Kromě této výstavy se ppodílel i na výstavách Bohumila Kubišty, Františka Tichého, Václava Špály nebo Jeana Bezeine v Galerii Vincence Kramáře.

V letech 1970 – 1979 učil na Střední odborné škole výtvarné v Praze.

V roce 1953 začal ilustrovat knihy a čtyřikrát získal ocenění za nejkrásnější knihu roku.

Na začátku sedmdesátých let vydal v nakladatelství Albatros vystřihovánku hradu Křivoklát. Ale přesné měřítko a „piplavá“ práce s převody měr ho začala unavovat. A tak začaly vznikat plastické vystřihovánky plné dětské hravosti a výtvarné představivosti. Sám autor vzpomíná na vznik Bubeníčka: „Už jsem byl celý unavený z piplavé práce na přesném modelu Křivoklátu, ta statičnost mě začala nudit. Pozdě večer jsem si šel uvařit kávu. Mechanicky jsem si hrál se lžičkou, kterou jsem se pokoušel vyvážit na okraji hrníčku. Houpala se tam, a náhle po ní stekla kapka kávy a lžička se převážila do hrnku. Napadlo mě, že na tomhle principu by se dalo něco vytvořit. Ráno na stole bubnoval bubeníček…“ Rocmanových vystřihovánek je celá řada, každá jiná, každá na jiném principu. Vznikly série veleještěrů, domácích zvířat, zvířat ze ZOO, ale třeba také fantastický „Marťan“, modrozelený mužík, který se pohybuje vlastní vahou po nakloněné ploše a kráčí rozvážně kolébavým krokem.

Při příležitosti Rocmanových devadesátých narozenin uspořádaly v Novém Městě nad Metují jeho retrospektivní výstavu. V rozhovoru k výstavě malíř řekl i toto: „Už toho tolik neudělám. Ženské i děti jsem škrtnul. Stovku už taky za ten svůj čas nezaběhnu. Teď po mně ještě chtějí zapůjčit mé pohyblivé vystřihovánky do polického muzea. Dávám dohromady Marťana, který sám kráčí po šikmé ploše.“

RICHARD VYŠKOVSKÝ (13. července 1929, Vídeň)

Richard Vyškovský je český architekt, grafik a autor papírových modelů. Jako architekt pracoval na Pražském hradě v odboru Památkové péče. Zajímavé je, že ani on nemohl projít celý Hrad, takže když vytvářel před rokem 1989 jeho papírový model, některé rozměry „střelil od oka“.

Prvním modelem, který vznikl pod jeho rukama, byl legendární Packard Laudaulet. V roce 1968, po jedné debatě s kolegy, kteří byli nespokojeni s téměř nedostupností „angličáků“ firmy Matchbox, které se daly sehnat v Československu pouze v tehdejším Tuzexu, odpověděl, aby už toho nechali a udělali si model třeba z papíru. A skutečně během pár dní vytvořil společně s kolegou Pavlem Blechou model historického vozidla. Jako předlohu si vybrali zmíněný Packard Landaulet v sérii Models of Yesteryear. 31. října 1968 vyšel v Lidové demokracii krátký článek ů inženýru Blechovi a jeho kolegovi, který byl doprozen fotografiemi papírových modelů Mercedesu 38/220 a Packardu Landaulet. První model populární a známé dvojice Blecha – Vyškovský. 17. března 1969 pak vyšel v časopise ABC upravený model tohoto auto-veteránu, označený zkratkou BV – 001.

Tak začala mnoho let trvající spolupráce dvojice Blecha – Vyškovský a později pouze Richarda Vyškovského s časopisem ABC, která v podstatě tvá do dnešních dní. Prvním modelem v ABC, pod kterým je podepsán pouze Richard Vyškovský, byl monopost formule 1, legendární červené Ferrari 312 Nikohi Laudy, které vyšlo v září 1976.

Za téměř půl století tvorby vytvořil architekt Richard Vyškovský neuvěřitelných více jak 1.200 papírových modelů. A při této práci zabrousil snad do všech oborů papírového modelářství: od automobilů, přes vojenskou a leteckou techniku, k postavám, zvířatům, pracovním strojům, vozům formule 1, hlavolamům… a samozřejmě pod jeho rukama vznikla nepřeberná řada modelů architektury.

Patrně nejvýznamnějším architektonickým modelem Richarda Vyškovského je Městská památková rezervace. Ta začala vycházet v roce 1988 a poslední model se objevil v časopise ABC roku 2004. Městská památková rezervace je v podstatě soubor několika desítek samostatných staveb, které po sestavení vytvoří celé město. Celá vystřihovánka zabere víc jak 122 stran formátu A4!

VESMÍRNÁ TECHNIKA

Počátky historie kosmonautiky se datují do přelomu 19. a 20. století, kdy byly vydány přelomové práce ruského fyzika Konstantina Ciolkovského.

Samotné dobývání vesmíru začalo 4. října 1957, kdy tehdejší Sovětský svaz vypustil první umělou vesmírnou družici Sputnik 1.

Dalšími mezníky historie kosmonautiky jsou následující data: 12. dubna 1961. Na lodi Vostok 1 obletěl sovětský kosmonaut Jurij Gagarin Zemi. Stal se tak prvním člověkem ve vesmíru. Po 108 minut trvajícím letu přistál v Saratovské oblasti nedaleko vesnice Smelovka.

Dalším mezním datem je 18. březen 1965, kdy Alexej Leonov jako první člověk vystoupil do volného prostoru.

A posledním mezníkem v dobývání vesmíru je 21. červenec 1969, kdy americký astronaut vystoupil Neil Armstrong jako první člověk na povrch Měsíce. O pár minut později ho následoval druhý člen posádky Apolla 11 Edwin „Buzz“ Aldrin.

Část expozice, která představuje vesmírnou techniku, je z velké míry tvořena polskými modely. Je doplněna o zvukový efekt. Jedná se autentický záznam startu kosmické lodi Saturn V ze 7. prosince 1972 v rámci mise Apollo 17. Velitelem této mise byl americký astronaut Eugene Cernan, který sebou na povrch Měsíce vezl československou vlajku, protože jeho dědeček pocházel z Vysokého nad Kysucou na Slovensku a babička byla u Jižních Čech.

Eugen Cernan se stal posledním člověkem, který se ve XX. Století prošel po povrchu Měsíce.

POUTNÍ KOSTEL SV. JANA NEPOMUCKÉHO NA ZELENÉ HOŘE

Model Poutního kostela Sv. Jana Nepomuckého je doplněn o zvukový efekt. Expozice Muzea nabízí možnost slyšet jeho zvony. V době vzniku (stavba byla dokončena roku 1722) stál na travnatém vršku, který byl pojmenován Zelená hora (dříve se nazýval Černý les nebo Strmá hora) podle vrchu u Nepomuku, ze kterého pocházel Jan Nepomucký i první žďárští mniši.

Kostel sám je jednou z nejúžasnějších barokních památek na celém území republiky. Jeho architekt, Jan Blažej Santini-Aichl, v něm dokázal skloubit svou dobu s dobou, kdy žil sv. Jan Nepomucký. V architektuře kostela dokázal vytvořit symbiózu barokních prvků s gotickými, čímž symbolicky spojil obě dvě časové období – tedy dobu stavby kostela a dobu, kdy žil Jan z Nepopmuku. Santini.Aichl navíc zakomponoval do celé stavby číslici tři, která odkazuje na Boží Trojici. Po obvodu kostela je pět hrotitých kaplí na půdorysu trojúhelníku s pěti kaplemi oválnými. Číslice pět, v křesťanské ikonografii, připomíná sv. Jana Nepomuckého. Kostel zdobí celkem šest výrazných zlatých hvězd a číslice šest je v barokní ikonografii číslem odkazujícím k Panně Marii.

Poutní kostel sv, Jana Nepomuckého byl v roce 1994 zapsán do seznamu světového dědictví UNESCO.

Vystřihovánku vydalo brněnské vydavatelství Betexa.

ŽIRAFY

Žirafy jsou nejvyššími živočichy na světě a největšími přežvýkavci. Samci váží cca 1 200 kg, zatímco samice jen 830 kg. Dosahují výšky od 4,3 do 5,2 metru. Nejvyšším doloženým jedincem byl samec s výškou 6 metrů. Dožívají se 25–28 let. Žirafa je tzv. mimochodník, vždy vykročí vpřed současně oběma nohama na jedné straně těla. To umožňuje dělat dlouhé kroky. Na kratší vzdálenosti může běžet rychlostí až 60 km/h.

VYSÍLAČ NA JEŠTĚDU

Autor ještědského vysílače Karel Hubáček získal za tuto stavbu prestižní ocenění - Perretovu cenu UIA. Siluleta věže je dnes už natolik vžitým symbolem Liberecka, že se dostala i do erbu krajského znaku nebo emblému Technické univerzity v Liberci.

Výstavba Ještědu přinesla pro tehdejší československý průmysl řadu nových poznatků a ověřených materiálů, jako byl například v realizaci velkorozponových konstrukcí s umělých hmot (toho času největší konstrukce na světě), zavedení výroby ochranných válců pro anténní systémy televizního programu navíjecí technikou, navedení prototypů tlumičů příčného kmitání (poprvé v ČSSR), řešení metalicko-plastického pláště a řadu drobných stavebních zlepšení.

Díky těmto vývojovým a experimentálním krokům byl hotel prohlášen v roce 1998 za kulturní památku. V roce 2000 se stavba stala stavbou století v české architektuře. V roce 2006 byla stavba prohlášena národní kulturní památkou a následně v roce 2007 byl vysílač přidán na indikativní seznam UNESCO.

Autorem modelu je Ladislav Badalec, vydalo vydavatelství Dukase.

MAJÁKY

Maják je budova, která slouží k navigaci lodí ve zrádných oblastech. Bývá to většinou věž, na jejímž vrcholu se nachází optická soustava, která vysílá paprsek světla na velké vzdálenosti a upozorňuje tak lodě na blížící se pevninu, či skaliska. Maják má tvar věže, aby byl vyvýšen nad hladinu moře a byl tak dobře viditelný na větší vzdálenosti. Často je stavěn na útesech, aby se ještě více zvětšila jeho výška. Světlo z majáku je viditelné až na vzdálenosti desítek kilometrů. Nejstarší stavbou tohoto typu, o které se dochovaly písemné záznamy, byl maják na ostrově Faru u egyptského města Alexandria.

Jméno ostrova se stalo základem slova maják pro mnoho evropských jazyků. Např. švédsky se maják řekne fyr, italsky faro nebo řecky Φάρο (fáro).

Největším modelem v expozici Muzea je model polského pobřeží Baltského moře. Na něm je umístěno víc jak deset plně funkčních majáků, které vysílají své světelné signály do expozice Muzea. Autory jsou polští modeláři, převážně Kazimier Surowiak z Oleśnice.

MILAN WEINER (1955)

Na táboře Čs. červeného kříže v Oboře u Lanškrouna v létě roku 1989 obdržely tělesně postižené děti zvláštní ceny v táborové hře nazvané Rallye Paříž-Dakar, o cenu Claye Regazzoniho – jednoduché vystřihovací modely kamionů z jednoho jediného dílu, vlastně krabičky. Byly to první miniboxy, jejichž rodina dnes čítá stovky kusů. Pro děti je vytvořil Milan Weiner.

Ing. arch. Milan Weiner na ten nápad přišel již na podzim roku 1988. Rodák z Hradce Králové od dětství miluje stavebnice a modely všeho druhu, především autíčka Matchbox, a učarovaly mu papírové autoveterány Pavla Blechy a Richarda Vyškovského z ABC. Přihlásil se na průmyslovou školu dopravních staveb se zaměřením na železnici. Uměl kreslit a chtěl ilustrovat automobily a techniku vůbec. Po vojně se rozhodl pokračovat ve studiích na fakultě architektury ČVUT, obor územní plánování a urbanismus, a poté jej čekala praxe ve Stavoprojektu.

Jako architekt se zabýval projektováním částí měst a územních celků a měl blízko k jejich prostorovému ztvárnění, k modelování. Tady nacházíme inspirační zdroj pro miniboxy. Na onom památném táboře Červeného kříže někoho napadlo, ať sympatické modely nabídne do ABC. Povedlo se a již pod mezinárodně srozumitelným názvem Minibox se úvodní dva kousky objevily v prvním ABC po sametové revoluci, v čísle 6 ročníku 34, které vyšlo 21. 11. 1989. V tomtéž ABC vyšel rovněž zajímavý článek pod názvem Novinka ABC! Modely pro postižené děti, ale nejen pro ně o prvopočátcích miniboxů od redaktora Martina Pilného, kterému vděčíme za to, že miniboxy začaly v ABC vycházet a získaly svou finální podobu.

Ovšem počátky minimodelů lze dohledat v druhé polovině 40. let minulého století v Anglii, kdy společnost Micromodels vydávala své miniaturní modely železnic, architektury nebo lodí. V Československu se objevily dva minimodely v prosinci roku 1951 v časopise „Mladý technik“. Jejich autorem byl Vladimír Procházka.

TANKY

S prvním návrhem tanku přišel vynálezce Leonardo Da Vinci. Tanky byly poprvé použity v první světové válce. Samotné slovo tank (anglicky nádrž) byl krycí název projektu. Slovo tank se zvolilo a vžilo pro technologickou podobnost výroby s nádržemi (angl. tanky). Původní tanky byly vyvinuty pro rozhodující změnu patové situace vzniklé po hromadném zavedení kulometů, ostnatého drátu a hlavně zákopové války.

Britský tank Mk. 1byl první tank zavedený do výzbroje armády. Dnešní koncepce tanků se skládá v drtivé většině případů z jedné věže a jednoho kanónu. Ne vždy tomu ale tak bylo. Kolem přelomu dvacátých a třicátých let 20. století byla uváděna ve skutečnost i myšlenka vícevěžových. Výhoda je na první pohled zřejmá: Možnost vést palbu na více cílů zároveň. Následně se ale ukázalo, že nevýhody toto uspořádání značně toto pozitivum převyšují (především technická poruchovost). Vrcholem vícevěžových tanků se stal ruský pětivěžový T-35, který se dočkal nasazení ještě za druhé světové války. Vzhledem ke specifickým podmínkám boje ve městech, který je nevyhnutelnou součástí současného bojového nasazení tanků, i dnes se uplatňuje vícevěžová koncepce. Protože vlastně každá dálkově ovládaná stanice, obvykle vyzbrojená kulometem, není nic jiného než další věž tanku. Tato koncepce nabízí prakticky jen výhody - posádka je chráněná uvnitř tanku, stanice slouží nejen k likvidaci nepřítele ale i k pozorování okolí, stanice se dá osadit poměrně pestrou paletou výzbroje (kulomety, granátomety, atd.). Jediná nevýhoda je samozřejmě vyšší cena oproti prosté lafetaci standardního kulometu, ale při současném rychlém rozvoji elektroniky a optiky budou zřejmě náklady klesat a tento trend pokračovat.

Během druhé světové války se tanky staly rozhodující zbraní pozemních bitev.

AUTOMOBILY

Když se řekne kolová technika, většině lidí se vybaví automobily. Ty se staly tak samozřejmou součástí našich životů, že si svět bez nich snad už ani nedokážeme představit. A přitom se pohybují po našich cestách pouhých 125 a pár let. Samotný význam slova automobil má základy ve dvou klasických jazycích: v řeckém „auto“ (ve významu samostatný) a latinském „mobilis“ (ve významu pohyblivý). Zda prvním automobilem byl stroj Gottlieba Daimlera (patentován 29. srpna 1885) nebo Karla Benze, který si nechal patentovat 29. ledna 1886, řeší automobilový historikové už mnoho let. (Problém spočívá v tom, že Daimlerův stroj vypadal spíš jako motocykl se dvěma postranními kolečky uprostřed. Karl Benz si oproti tomu nechal patentovat tříkolku poháněnou výhradně spalovacím motorem.)

První dálkovou jízdu s automobilem podnikla Bertha Benzová 5. srpna 1888, a to cestu z Mannheimu do Pforzheimu.

Ovšem už více jak jedno století před Daimlerem a Benzem se po světě proháněly parní automobily. První funkční prototyp parního automobilu vyjel na francouzské cesty 23. října 1769 a vyjel s ním vynálezce Nicolas Joseph Cugnot (o rok později postavil vylepšený model a v roce 1771 s ním narazil do cihlové zdi, což je vůbec první známá automobilová nehoda).

Prvním funkčním automobilem vyrobeným na území dnešní České republiky byl v roce 1897 Präsident (pojmenovaný na počest prezidenta rakouského autoklubu) postavený v Kopřivnické vozovce, tehdy Nesselsdorfer Wagenbaufabriksgesellschaft – ve zkratce NW, (přímý přechůdce dnešní automobilky Tatra). V roce 1898 následoval první nákladní automobil – vznikl necelý rok poté, co v automobilce Daimler vyrobili vůbec první nákladní automobil na světě.

Ve dvacátém století se benzínem či naftou poháněné automobily staly nejvýznamnějším dopravním prostředkem. Revoluci ve výrobě a masové rozšíření automobilů odstartoval v USA Henry Ford tím, že vymyslel a vyrobil lidově dostupný automobil. Slavný Ford model T byl uveden na trh v roce 1908 a byl vyráběn až do roku 1927.

VLAKY

V roce 1712 sestrojil anglický vynálezce Thomas Newcomen se svým společníkem Thomasem Saverym parní stroj pro čerpání vody z dolů. V r. 1736 získal Jonathan Hull či Hulls první patent na kolesovou loď poháněnou Newcomenovým parním strojem. A v roce 1756 vylepšil parní stroj další Angličan James Watt.

První parní lokomotivu pohybující se po kolejích, sestrojil Richard Trevithick v roce 1804, ale nejznámějším konstruktérem se stal George Stephenson. Sestrojil např. stroj „Locomotion“, který dal lokomotivám jméno. A hlavně je autorem slavné „Rocket“ z roku 1829, která dokázala vyvinout v té době neuvěřitelnou rychlost 32,5 km/h.

Historie mechanických strojů poháněných párou sahá ale do daleké minulosti. První totiž sestrojil už v prvním století našeho letopočtu Héron Alexandrijský (zvaný Méchanikos).

ZLATÁ ULIČKA

Zlatá ulička je jednou z nejznámějších a nejtajuplnějších částí Pražského hradu. Jsou to vlastně malé domky vestavěné do výklenků hradby. V 16. století zde pravděpodobně bydleli zlatníci a původní název uličky bal „Zlatnická“.

Po druhé světové válce Kancelář prezidenta Československé republiky domky od posledních majitelů vykoupila a celková úprava Zlaté uličky byla dokončena v roce 1955 pod vedením architekta Pavla Janáka. Barevné řešení fasád navrhl malíř a filmový tvůrce Jiří Trnka.

„Mikromodel“ Zlaté uličky si zmenšil a slepil modelář Michal Kavalier. Váže se k němu jeden zajímavý příběh: když modelář model dokončil a vystavil si ho na stolek, pustil z klece papouška. Ten okamžitě sletěl ke stolku a pokusil se zobákem zjistit, co že je to na stole za neznámou věc a model prostě rozkloval.

V první chvíli vzteku byl papouškův osud na vážkách, ale pak se modelář uklidnil a ještě ten den začal lepit „mikromodel“ Zlaté uličky znovu.

RADNICE V POLICI NAD METUJÍ

Radnice v Polici nad Metují stojí na náměstí a nese č. p. 98. Budova byla postavena roku 1718 jako soukromé sídlo inspektora nad klášterními statky Františka Antonína Hradeckého, snad podle plánů Kiliána Ignáce Dientzenhofera. Roku 1740 koupena městem od opata Benna II. jako radniční budova. Radnice roku 1842 vyhořela, původní cibulovitá věž nahrazena roku 1876 novou osmibokou věží ve slohu tudorské gotiky.

LETADLA

Touha létat je stará jako lidstvo samo. Většina dávných Bohů starověkých civilizací, čímž se odlišovali od obyčejných lidí. S velkou nadsázkou lze tvrdit, že prvním letcem v dějinách byl bájný Daidalos a jeho syn Ikaros… Ovšem první létací stroj, který měl parametry ke skutečnému letu, byl létací stroj, který navrhl renesanční génius Leonardo da Vinci. Podle zachovaného Leonardova vyrobil římský nadšenec Angelo D´Arrigo pro dnešek zvláštní typ kluzáku, který skutečně létal.

Nad modelem Baltského pobřeží pluje vzduchem několik modelů letadel. Tato část expozice zaznamenává jejich postupný vývoj. Od „létacího stroje“ Leonarda da Vinci, přes první letadlo Blériot, modely letadel z obou světových válek až po nejsoučasnější leteckou techniku.

LODĚ

První archeologicky doložená vesla jsou stará 10 tisíc let a první doložené lodě jsou staré přes 8000 let. Jsou to vydlabané kmeny stromů – monoxyly. V podstatě dnešní kanoe.

Například staří Egypťané ale pro nedostatek dřeva vyráběli lodě i z rákosu nebo papyru. Přesto ale byla dochována dřevěná Chufuova ceremoniální loď, která ale nemusela být schopná plavby. Jisté části lodí byly i z kovu.

V průběhu historie se stavba lodí neustále zdokonalovala. Původní pohon silou lidských svalů nahradilo stále dokonalejší oplachtění plachetnic, které bylo během 19. a 20. století nahrazeno parním strojem parníků a pak různými druhy spalovacích motorů. Kromě ohromných zaoceánských a námořních i říčních lodí se souběžně vyvíjejí i malé a sportovní lodě – jachty, kanoe, kajaky, rafty a další. Stavební materiál lodí se změnil až v 19. století. Do té doby se využívalo téměř výhradně dřevo. Dřevo bylo od devatenáctého století postupně nahrazeno u větších lodí prakticky výhradně ocelí. V některých speciálních případech jsou dnes využívány třeba skelný laminát nebo uhlíkové sloučeniny.

V dějinách plulo po mořích a oceánech mnoho legendárních lodí. Třeba Kolumbovy lodě Santa Maria, Pinta a Niña z jeho první plavby do Aleriky v roce 1492, Victoria Fernão Magalhãese, která jako jediná z celé výpravy dokončila v roce 1522 první plavbu kolem světa Mayflower, která v roce 1620 přivezla do Ameriky tzv.

Otce poutníky, „nepotopitelný“ Titanic, který ztroskotal 15. 4. 1912 během své první plavby, aniž by doplul do cíle, nebo křižník Aurora, jehož dělo bylo použito k odstartování bolševické revoluce v Rusku v roce 1917.

ONDŘEJ HEJL

Narodil se v roce 1969, vystudoval strojní průmyslovou školu a žije a pracuje v Neratovicích. Ondřej Hejl je celoživotním modelářem, ovšem časem se jeho láskou staly výhradně papírové modely architektury. Tvorba staveb arch. Richarda Vyškovského byla pro něj inspirující a netají se svým obdivem k rozsáhlé tvorbě „domečků“ pana architekta.

Zaměřuje se na zajímavou architekturu a drží se podkladových výkresů a fotografií tak, aby vznikl předloze co nejvěrnější model. Nejčastějším námětem jeho tvorby jsou sakrální stavby. Nevybírá si pouze kostelíky z českých nebo slovenských luhů a hájů. Pokud ho stavba zaujme, dokáže modeláře překvapit neotřelým výběrem předlohy, např. modely japonských hradů nebo hrobky krále Theodoricha ze severní Itálie. A jeho stavby již znají též železniční modeláři.

FORMULE 1

Mistrovství světa vozů formule 1 začíná rokem 1946 a o čtyři později bylo poprvé pořádáno mistrovství světa jezdců. Prvním mistrem světa se v roce 1950 stal Ital Emilio Giuseppe „Nino“ Farina na voze Alfa Romeo 158 před svými stájovými kolegy Juanem Manuelem Fangiem (Argentina) a Luigim Fagiolim (Itálie).

Zatím posledním mistrem světa (2017) je Brit Lewis Hamilton, který jezdil ve voze Mercedes F1 W08 EQ. Jediným Čechem, který závodil ve Formuli 1, je Tomáš Enge. 16. září 2001 vyrazil v barvách týmu Prost do Grand Prix Itálie na okruhu v Monze a dojel na 12. místě. V dalším závodě (Grand Prix USA) na okruhu v Indianapolis dokončil jako 14. a třetí závod absolvoval na okruhu v Suzuce (Grand Prix Japonska). Poslední Velkou cenu nedokončil…

SEDM DIVŮ SVĚTA

Sedm divů světa je všeobecně známý seznam unikátních starověkých staveb v oblasti Středozemního moře a na Středním východě. Jako sestavitel seznamu je tradičně (a nepřesně) uváděn řecký spisovatel Filón Byzantský žijící snad ve 2. nebo 3. století n. l. Je autorem krátkého spisku O sedmi divech světa, ve kterém sestavil seznam staveb, které považoval za zcela unikátní. Tento seznam se však od toho dnešního poněkud lišil (obsahoval babylonské hradby místo rhódského Kolosu). Navíc se část spisu nedochovala.

Současný seznam sedmi divů starověkého světa vznikl patrně až v 18. století a jsou jimi:

Egyptské pyramidy v Gíze

Visuté zahrady Semiramidiny

Feidova socha Dia v Olympii

Artemidin chrám v Efesu

Mauzoleum v Halikarnassu

Rhódský kolos

Maják na ostrově Faru

MUZEUM V HRADCI KRÁLOVÉ

Muzeum východních Čech v Hradci Králové (původně Městské historické a průmyslové muzeum, založeno 1880) sídlí v secesní budově, postavené v letech 1909 až 1913 architektem Janem Kotěrou. V roce 1995 bylo muzeum prohlášeno národní kulturní památkou.

První věcí, která na stavbě upoutá pozornost, je její monumentalita, odvozená od účelu a poslání budovy. Půdorys budovy má mnoho společného s půdorysy středověkých chrámů, má tvar latinského kříže. Na jeho základě nechal Kotěra vyrůst podélnou a příčnou loď, jižní křídlo patřící k podélné lodi zakončil okrouhlým presbytářem. Za přispění techniky tzv. volného půdorysu posunul v křížení křídla podélné lodi. Dosáhl tak toho, že se jejich osy neprotínají a půdorys se tak stává asymetrickým. Hlavní vstup je umístěn do části se zkráceným východním ramenem. Vstupní část navazuje na masivnost a velkolepost celé budovy. Kotěra si na stavbě neodpustil zcela osobní rys své práce, a umístil nad křížením kupoli, která byla pokryta mědí. Na samotné střeše byly vystavěny prostorné terasy. Průčelí stavby je poznamenáno hrou s geometrickou členitostí v horizontálu, střídáním říms, volných ploch a partií s okny. Dále lze sledovat použité materiály, režnou cihlu ve spojitosti s klasickou omítkou. Nalézt je zde také možno i zdobení fasády pomocí ornamentů.

JAROSLAV SOUMAR

Výtvarník, animátor, pedagog.

Výraznou „tváří“ expozice Muzea jsou barevné dveře, interaktivní prvky pro nejmenší návštěvníky a mnoho dalších detailů, které se objevují nejen v expozici, ale i v nejbližším okolím budovy.

Výtvarníkem, který je podepsán pod všemi těmito prvky, je Jaroslav Soumar. Učitel ve výtvarné třídě na polické ZUŠ, ale třeba také autor tří téměř pohádkových knih – Pírko, Kaluže, Drobečky. Jeho nezaměnitelný rukopis dotváří prostor Muzea, aniž by si ovšem uzurpoval jakoukoliv pozornost navzdory vystavovaným exponátům. I díky výtvarné tvorbě Jaroslava Soumara je Muzeum místem, které baví celou rodinu.

Měl několik samostatných výtvarných výstav a zúčastnil se mnoha výstav skupinových. Z jedné ze samostatných výstav Jaroslava Soumara jsou i tato slova: „Tématem jeho prací je ve většině případů všední život, hra, pohyb, dobrodružství a prožitek z nich vycházející, často osobní zkušenost nebo inspirace z práce s dětmi. Středem zájmu zůstává konkrétní člověk, jeho jedinečnost, úcta k životu a snaha o dialog. Kresby nacházejí často své místo v projektech a institucích podporující tyto hodnoty.“