Vzlety a pády vzducholodi Norge ...

VZLETY A PÁDY VZDUCHOLODI NORGE

Výstava o příběhu modelu vzducholodi, která byla vytvořena ve výtvarném oboru Základní umělecké školy v Polici nad Metují. Poprvé „vzlétla” už v roce 2000 a od té doby „létala a padala” po policku i broumovsku, až po šestnácti letech zakotvila.

Záměru výstavy předcházel rozhovor Jindřicha Horkela se „šéfkonstruktérem” modelu Norge Vladimírem Beranem.

Jak jste se k myšlence vzducholodi dostal?

Do ZUŠky v Polici jsem nastoupil jako učitel výtvarného oboru v roce 1999. To zde ještě nebyly počítače, a tak jsem nejdříve učil „klasiku”. Jedním z mých prvních počinů byl projekt „Kaligrafie na dvoře Afrického krále”, a později, nevím už jak, jsem přišel na generála Nobile a jeho výpravu vzducholodí Italia na Severní pól. Napadlo mne se tím začít zabývat a pohrával jsem si s myšlenkou Italii postavit. Byla to vlastně nešťastná výprava. Při návratu ze Severního pólu ztroskotali, část posádky zahynula, Nobile a druhá polovina byli zachráněni, i když záchranné mise nebyly bez obětí. Při jedné z nich například zahynul norský polárník Roald Amundsen.

Ale nyní se dostáváme ještě před tyto dramatické události. Když jsem totiž k chystanému projektu začal shánět nějaké materiály, tak jsem zjistil, že vzducholodi Nobile postavil dvě - podobně jako se i námořní lodě zpravidla stavěly v páru - a nešťastné Italii předcházela výprava její „sestrou”, kterou od něj Amundsen koupil prostřednictvím amerického sponzora Lincolna Ellswortha, pojmenovali ji Norge a společně se rozhodli, že s ní udělají výpravu na Severní pól.

Podmínkou generála Nobile bylo, že on bude vzducholoď „kapitánovat”, takže letěli spolu. Výprava na Severní pól doletěla, shodila tam Norskou vlajku a pokračovala dál na Aljašku, kde tak nějak polo-ztroskotala, bylo to spíš takové ne příliš měkké přistání.

Takže jste najednou měli na výběr ze dvou vzducholodí?

Napadlo mě, ale probírali jsme to i s dětmi, že pro stavbu raději použijeme tu šťastnější vzducholoď. Tu, která „přežila” a při které hrdinové výpravy neumírali, a že tedy postavíme model vzducholodi Norge. K tomu se mi tenkrát dostala do ruky knížka o vzducholodním létání, kterou dosud mám. Jsou tam všechny významnější vzducholodi světa, jaké kdy byly postaveny, jsou tam snímky ze stavby, jak byly hangárovány i jejich lety a pády. Takže my jsme naši vzducholoď vytvářeli technologií, jak se tenkrát doopravdy stavěly.

I když my jsme spíš využili konstrukci Zepelínu, tedy ztužené vzducholodi s pevnou kovovou - v našem případě papírovou kostrou, a tu jsme pak potahovali, kdežto Nobileho vzducholoď Norge byla poloztužená. To znamená, že měla pevný - jakoby lodní kýl, a z něho vycházel jen částečně vyztužený balón doutníkového tvaru, ale to by nám vytvořit nešlo.

Konstrukce....

A jak jste postupovali?

Nejdříve jsme si nasháněli obrovské množství papíru, spoustu lepidla, drátů a dalšího materiálu, z vybavení mixér a nářadí. První jsme dělali lepenkové kruhy. Z dlouhé krabice od koberce jsme udělali vnitřní kýl a na něj jsme ty kruhy, které se postupně zmenšovaly na obě strany, navlékali. Tím jsme vymezili základní tvar, a pak jsme ho vyztužovali podélnými žebry. Všechno bylo z papíru, základem byly krabice z několikavrstvé lepenky, jak se do ní balí pračky a podobně. Vyráběli jsme si z drátu skobičky, kterými jsme materiál propichovali a stahovali jednotlivé díly k sobě. Uvnitř vzducholodi je tedy velice bytelná konstrukce, což se nám časem dost vyplatilo.

Pro budoucí zavěšení jsme přímo na kýl navázali z plotového drátu dva svazky s oky, a protože jsme už plánovali funkční motory, v našem případě elektrické, tak jsme si dovnitř udělali elektrorozvody. Pak jsme začali ten doutník, tu kostru, polepovat, nejdříve novinovým papírem a navrch knihařským plátnem - a to měl být konečný povrch.

Ale ouha! Tehdy nastala závažná komplikace, která nám původní záměr úplně zhatila. Tím, že jsme použili vodní lepidlo a pod tím byly nařezané pásy z té několikavrstvé lepenky, tak konstrukce nasála vodu, začalo to pracovat, deformovat se - a stala se z toho taková podlouhlá brambora. Naprostá katastrofa, to jsme úplně poklesli na duchu.

Povrch...

Ale nevzdali jste to?

Nakonec ne, i když jsme o „sešrotování” také uvažovali. Místo toho ale přišla na řadu další technologie, kdy jsme v mixéru šlehali papír s vodou - vajíčkové proložky a staré noviny. Vyrobili jsme papírovinu a do ní přidávali trošku lepidla a sádry. Vznikla kašírovací hmota, kterou jsme zvlněný trup potahovali a tím dosáhli opět požadovaného tvaru. Takže někde je toho materiálu i poměrně silná vrstva. Tak se přece jenom po dlouhém úsilí začal rýsovat konečný tvar vzducholodi.

Další technickou „lahůdkou” byly motorové gondoly, osazené tlačnými vrtulemi, které se měly skutečně točit, aby dojem z letu byl co nejvěrohodnější. To jsme vyřešili osazením elektromotorků a jejich pohon zajistili tak, že v horním ocasním křídle byl prostor na 9voltovou baterii, takže motory mohly běžet chvíli na ni, ale zároveň tam byl konektor, a mohli jsme je připojit na napájení, takže při trvalém umístění mohly „vrčet” stále.

Start...

Dobře, postavili jste vzducholoď - a co s ní dál?

Ano, nejdřív jsme „jen” stavěli vzducholoď, ale ta otázka přišla, co s tím, co bychom s tím mohli udělat? Také jsme zjistili, že Norge nedostaneme ze třídy ven. Že je příliš velká a my ji nebudeme schopni ani vystrčit dveřmi, natož po chodbách ve škole vynést, prostě vymanipulovat.

Proměřili jsme, co se dalo a zjistili, že se dá vytáhnout jedině oknem. A tehdy už se přiblížil nápad, že uděláme start vzducholodi, a to nejlépe o polické pouti.

Domluvili jsme se s hasiči, že přijedou s výsuvným žebříkem, Norge vytáhnou oknem ven, a pak ji žebřík vynese do výšky a zatočí s ní nad náměstím, aby se nad ním „proletěla”.

Avšak ještě před tím, než k tomuto došlo, přišla za mnou kolegyně Bořková a říkala: „Ty Vláďo, z toho bude strašnej průšvih, lidi si opravdu myslí, že tu bude lítat vzducholoď a s tím se sem chystají.”

V tu chvíli mne taky začalo tak trošku ovívat, ale řekl jsem si: „Tak to musíme pojmout docela vážně.” Ještě jsem si na ten start kromě hasičů sjednal vysokozdvižnou plošinu, sehnal si koženou kuklu a půjčil jsem si megafon s tím, že uděláme z celé akce „Cimrmanovštinu”.

To začíná být docela napínavé. Můžete pokračovat?

Vzducholoď jsme před slavnostním vypuštěním dokončovali celou noc a nápis NI nebo N1, co je na trupu, jsme prostě okopírovali z fotek. Už jsme ani nepátrali po tom, co to znamená.

Hasiči přijeli, použili výsuvný žebřík, na něj navázali lešeňovou trubku a najeli ke škole. Trubka zajela oknem do třídy, tam jsme na ni zavěsili vzducholoď, a teď jsme ji tahali ven.

Start měl být, tuším, v 10 hodin dopoledne, a my jsme to tam někdy v 10 hodin a 5 minut ještě dolepovali. Takže vzducholoď se už vytahovala z okna a my jsme ji na poslední chvíli dodělávali, a malovali okénka na gondolu, takže ven jela ještě místy mokrá.

Náměstí bylo pěkně zaplněno, určitě několik stovek diváků. Samotná akce začala tak, že mě na vysokozdvižné plošině zvedli a já jsem megafonem hlásil: „Teď nastává ten slavnostní historický okamžik, kdy nad Polici vzlétne vzducholoď.” Prostě jsem to bral naprosto vážně.

No a do toho tu vzducholoď vytaženou z  okna opatrně spustili na zem, převázali tak, aby pod tím žebříkem visela na padákových lanech, a pak ten žebřík jel nahoru, nahoru, nahoru. To jsme se už na plošině vystřídali, nastoupili fotografové a kameraman. Vzducholoď vytáhli hasiči do výšky, snad nějakých dvacet až třicet metrů, a ten žebřík se i se vzducholodí točil nad náměstím. A v tu chvíli se z davu ozvalo: „LETÍ!” - a aplaus! Takže poličáci přistoupili na hru a stali se účastníky našeho happeningu. Mezi tím jsme měli obavy, aby se žebřík nepřevrátil, jak byl naplno vytažen a poměrně dost zatížen. To lidé nepoznali, i když hasiči i já jsme o tom věděli - ale přece jen se let zdařil.

Norge byla spuštěna dolů a na té lešeňové trubce přenesena na ramenou do výstavního sálu v klášteře, kde se stala součástí výstavy Výtvarného oboru ZUŠky.  To už tam byly do klenby navrtány kleštiny, které připravil kolega Soumar s horolezci, a na ně jsme vzducholoď zavěsili.

Po skončení výstavy jsme ji jenom přemístili o patro výš na chodbu před knihovnu, kde si pod stropem „plula” mnoho let i po odstěhování knihovny.

Výstava ZUŠ Police nad Metují v klášteře...

Stěhování do Muzea papírových modelů ...

Ale tím příběh polické Norge neskončil?

V klášteře visela vzducholoď roky, ale když bylo v roce 2012 založeno Muzeum papírových modelů, tak jsme se domluvili, že ji přestěhujeme tam, ale samotné umístění v muzeu jsem už neřešil.

Když jsem se byl podívat na místo zavěšení nad schodištěm a viděl ty konzolky ze stropu, které ji měly držet, tak jsem měl určité pochybnosti a říkal jsem: „Nebude to málo?” Ale prý na každém tom háčku visel zkušebně stokilový chlap, takže to prý musí určitě vydržet.

Pak nastal přesun Norge do muzea, což bylo uděláno čistě po policku. Nesli ji hasiči za čestného doprovodu ostrostřelců a se vzducholodí pěkně pochodovali od kláštera až do Muzea papírových modelů. To bylo v den, kdy se muzeum slavnostně otvíralo za účasti hejtmana Královéhradeckého kraje.

Vzducholoď vnesli dovnitř, hodili přes ty konzolky na stropě lanka, a uvázanou vzducholoď táhli nahoru. Tím se ale síla na závěsech zdvojnásobila a konzole se narovnaly, vzducholoď se otočila a tentokrát skutečně - i když jen krátce letěla, ale směrem k zemi - a napíchla se „čumákem” na zábradlí.

Dělal jsem si z toho srandu - ještě že hejtman byl v tu chvíli někde jinde, protože by to vypadalo, že na něho poličáci chtěli spáchat atentát.

Po nezdařené muzejní premiéře ležela Norge nějaký čas ve sklepě, až ji kolega Soumar opravil a byla pověšena na chodbě v patře.

Slyšel jsem ale o nějakém dalším cestování?

V roce 2014 byla výstava Play Broumovsko. Před tím přijeli autoři z Prahy, udělali prezentaci svého záměru v Kreslírně broumovského kláštera a ptali se, kdo by chtěl a mohl něčím zajímavým - regionálním k jejich projektu přispět. Po prezentaci jsem tam zůstal a dal se do řeči s pražskými tvůrci. Ohromně jsme si porozuměli - a zmínil jsem se o vzducholodi, kterou si jeli do Police prohlédnout a byli jí nadšeni.

V sále výstavy „Play” v broumovské Vebě bylo visuté kolejiště, na kterém se původně převážel materiál, a oni vymysleli, že by se tam udělala nějaká motorová „kočka” a na té by byla Norge zavěšena. Jezdila-létala by kolem dokola, byla by na ní umístěna webová kamera, která by snímala dění v hale a zajišťovala tak přímý přenos z výstavy do internetu.

Potom, když došlo k realizaci, nastal problém. To už nedělali Pražáci, to už dělala APRB, nebyly peníze a spolupráce drhla. Nakonec sešlo z „kočky”, údržba tam sestrojila jakýsi pojezd, a že vzducholoď budou tahat návštěvníci výstavy za lano. Při pokusné jízdě se zjistilo, že nemůže jezdit dokola. Byly tam zbytky jakési elektroinstalace, příliš blízko dráhy, a vzducholoď do toho narážela. Takže byl vybrán jeden úsek a na něm se mělo jezdit jenom sem a tam.

Na oba konce namontovali železné dorazy, takže závěr jízdy byl vždycky „na tvrdo”, proto jsem jim ještě sehnal staré pneumatiky, které rozřízli a osadili před dorazy, aby pojezd se vzducholodí narážel o něco měkčeji do nich. Ještě jsem nalepil na zem STOP, kde se měli ti jezdci zastavit, aby dál už netahali. Mezi dětmi byl o toto „vzducholodění” veliký zájem a Norge se na čas stala vyhledávanou atrakcí.

Ale - jak s tím děcka bláznila, tak jednoho dne došlo k tomu, že se něco, ale nevíme přesně co, utrhlo. Buď praskla nějaká karabina nebo drát, předek vzducholodi spadl a ta zůstala viset za zadek. Naštěstí se nikomu nic nestalo, ale musel to být šok. Tak ji pořadatelé sundali, odložili, a my jsme si Norge přivezli zpátky.

A to je konec příběhu?

Poškozená Norge zůstala podruhé ležet v Muzeu papírových modelů a čekala, jak to s ní dopadne. S tím, že pokud by se měla znovu zavěsit, budeme ji muset rozříznout, podívat se dovnitř, co prasklo, co se poškodilo, případně ji nějak obnovit, ale nebyl na to čas.

Pak jsem se najednou dočetl v Polickém měsíčníkui, že vzducholoď visí. Tak jsem koukal na fotografii a viděl, že je zavěšená na popruzích. Poslal jsem Kamilovi Huškovi, který to „měl na svědomí”, blahopřejný mail: „To jste udělali super.”

A to je příběh vzducholodi Norge, která, snad už definitivně, zakotvila v Muzeu papírových modelů v Polici nad Metují, kde si ji mohou návštěvníci prohlížet.

Ale startem a letem Norge ten slavnostní den přece nekončil?

To máte pravdu, ještě jedno velké překvapení bylo připraveno na odpoledne. Už během stavby vzducholodi mě napadlo, že by stálo za to zjistit, jestli existuje nějaká opravdická vzducholoď, kterou bychom pozvali a udělali tak v Polici vzducholodní „fiestu”. Původně jsem si myslel, jestli by nešla naše Norge zavěsit pod tu opravdickou vzducholoď, aby letěla doopravdy a ne jen pod hasičským žebříkem. A tak jsem pátral po vzduchoplavcích, měl jsem kontakt na balónáře - a vlastně jsem tehdy zjistil, že u nás existuje jediná vzducholoď, vlastně horkovzdušný balón ve tvaru vzducholodi, který patřil TV NOVA. Ale tehdy zrovna odcházel ředitel Železný a probíhal rozvod „Železného televize” s CET21, společností, která Novu vlastnila. Vzducholoď připadla původním vlastníkům, které jsem kontaktoval a dostal jsem se až k vedoucímu dopravy, pod kterého vzducholoď jakožto dopravní prostředek spadala. Oslovil jsem ho, že tady stavíme vzducholoď a že bychom rádi, kdyby se povedlo, aby sem přiletěla vzducholoď skutečná. On mne vyzval, ať mu pošlu nějakou fotodokumentaci, jak vzducholoď stavíme.  A po několika dnech zvoní telefon: „Tady Hrtoň, vedoucí dopravy. To je úžasný, to se nám hrozně líbí, my přijedeme, jestli se nám na vzducholodi podaří zamalovat logo NOVA.”

A povedlo se jim to?

Ano. Přijeli. Dopoledne probíhal již popsaný start naší Norge a odpoledne měla na Nebíčku létat opravdická vzducholoď Cameron britské výroby. Byl to vlastně, jak jsem už říkal, horkovzdušný balón ve tvaru vzducholodi s dvoumístnou gondolou a tlačnou vrtulí, takže pilot mohl vzít jen jednoho člověka. Vzduchoplavcem byl Vratislav Hlavatý, výtvarník. Dost dlouho se nevědělo, jestli bude moci vzlétnout kvůli silnému větru, ale nakonec se s panem Hrtoněm rozhodli, že i přes určité riziko poletí, když už jsou zde.

Požádal mne pan Míra Šolc, kameraman, co v Polici natáčí obrazovou kroniku města, jestli by si mohl udělat nějaké záběry ze vzduchu. Zaletěli až nad město, ale byl docela problém se vrátit, protože se otočil vítr a museli letět proti němu. Potom pilot už nelétal tak daleko a postupně vozil děti, které stavěly vzducholoď Norge. Včetně mě.

Nastal tam také případ, že přišel nějaký člověk, který se dožadoval toho, aby mohl letět. Že to zaplatí, mluvil o tisících... Oni mu však řekli, že vozí děti zadarmo.

Takže jsme měli v Polici vzducholodní fiestu.

Rozhovor připravil a sepsal Jindřich Horkel