1. Válka jako inspirace

Není lepší zemřít za věc, ve kterou věříme, jako je mír; než trpět za věc, v niž nevěříme, jako je válka?
Albert Einstein

Je až s podivem, jak moc se válka stává inspirací pro umění. Kolik písní, obrazů nebo básní mluví o válce, kolik románů se zabývá hrdinstvím vojáků, kolik filmů a dokumentů bylo natočeno… Posoudit hrdinství či ne-hrdinství vojáků asi dost dobře nelze. Po konci „Velké války“ (tedy První světové války) vzniklo mnoho textů, povídek či románů, které líčí zážitky vojáků ze zákopů. Ale v prvních letech primárně vojáků vítězných spojenců.

Až když Erich Maria Remarque vydal svůj román „Na západní frontě klid“ si svět uvědomil, že němečtí vojáci trpěli v zákopech stejně jako vojáci britští, ruští či francouzští. Trápili je stejné krysy, vši, hlad, bláto, mráz a jejich život závisel na stejné náhodě, jako životy ostatních. Mnoho bývalých vojáků se stalo pacifisty, mnohým se zdál konec války nespravedlivý. Následky rozpolcenosti společnosti a aktivní podpora nálady, která se aktuálně jevila jako většinová, ze strany politické reprezentace téměř všech zemí, skončila na jedné straně absolutní politikou appeasementu a na druhé straně rozdmýcháváním nacionalistických nálad. Výsledkem byl konflikt, který je dodnes tím nejděsivějším válečným konfliktem v dějinách. (Samozřejmě že existuje mnoho dalších faktorů – ať už ekonomických, společenských, politických či vědeckých – bez kterých by k propuknutí další války nedošlo.)

I když většina lidí v Evropě měla ještě v živé paměti hrůzy bojiště Velké války, státy v zájmu zajištění vlastní bezpečnosti – aspoň tak to všechny tvrdily – vyvíjely nové a nové zbraně a vojenskou techniku. Zatímco mnoho vojáků v zákopech Velké války do jejího začátku nevidělo automobil, na jejím konci už po bojištích jezdily první tanky a létala letadla, shazující bomby. Technický pokrok během čtyřletého konfliktu udělal ohromný skok kupředu. A dá se tvrdit, že ještě výraznější skok udělala technika a věda během Druhé světové války. Dobu jejího trvání nelze zcela jednoznačně určit. Nejčastěji se udává datace 1. září 1939 až 2. září 1945, tedy šest let a jeden den. Ovšem už 7. července 1937 vypukla tzv. Druhá čínsko-japonská válka incidentem na mostě Marca Pola v Pekingu. (Incident na mostě Marca Pola bylo střetnutí mezi revoluční armádou Čínské republiky a japonskou císařskou armádou.) Tento konflikt skončil 2. září 1945 bezpodmínečnou kapitulací Japonska.

Pokud budeme uvažovat o konfliktu v Evropě, je datace Druhé světové války jednodušší: od 1. září 1939 do 8. května 1945 – i když ani tady není datace jednoznačná, když uvážíme, že kapitulace Německa byla podepsána hned dvakrát; poprvé 7. května v Remeši a podruhé 8. května v Berlíně. Sovětský vůdce Josif Vissarionovič Stalin nakonec konstatoval, že v moderní době vyhraje válku ten, kdo bude mít větší množství lepších strojů. Slova vpravdě prorocká, která se vyplnila v následujících letech, kdy státy investovaly miliardy a miliardy do novější a lepší a ještě lepší vojenské techniky.

Svět literatury se začal s válkou vyrovnávat po svém a vlastně jediným možným způsobem: začaly vycházet povídky, vzpomínky, memoáry a romány. A podobně jako o třicet let dříve, nejprve popisované ze strany vítězů. Za všechny autory můžeme jmenovat Italy Cruiza Malaparta a Alberta Moraviu, Američany Normana Mailera, Josepha Hellera, Kurta Vonneguta Jr., Angličany Patricka Rayena, Jamese Clavella a Winstona Churchilla, sovětské autory Vasilije Grossmana nebo té době poplatné (a tedy propagandistické) autory Borise Polevoje či Konstantina Simonova a mnoho, mnoho dalších. U nás to byli propagandisticky a tendenčně využití Julius Fučík a Jan Drda, později se k válce vrátili Josef Škvorecký, Bohumil Hrabal, Ladislav Mňačko nebo třeba Ladislav Fuks. Německá literatura čekala na Remarquea II. světové války. Ten přišel se založením Gruppe 47. Skupinou 47 prošla celá řada názorově a generačně rozdílných spisovatelů (Hans Werner Richter, Heinrich Böll, Siegfried Lenz, Günter Grass, ale také třeba E. M. Remarque…)

Ač se všechna odvětví kultury přímo inspirovala válkou – ať už jako nutnost vypořádat se s minulostí, nebo třeba jako podobenství – papírového modelářství v Československu se to v době těsně poválečné netýká. Ne proto, že by se modeláři nepotřebovali jakkoliv s válkou popasovat, ale proto, že u nás v té době vlastně papírové modelářství přestalo existovat. Zatímco na začátku První republiky vychází archy s postavami vojáků z právě ukončeného konfliktu, na konci čtyřicátých a v padesátých letech je ticho po pěšině. Možná to je způsobeno neschopností reagovat na monumentalitu socialistického realismu, těžko říct. Každopádně kromě ojedinělých zjevení se papírových modelů v přílohách deníků a časopisů či sporadické produkce vydavatelství, neexistuje pro širokou veřejnost žádná nabídka vystřihovánek (když pomineme tradici papírových betlémů). To se samozřejmě změní později s vývojem časopisu ABC, který je založen v roce 1957. V roce 1962 vychází první papírový model tak, jak papírové modely dnes chápeme a od začátku sedmdesátých let se časopis ABC na dvě dekády stává doslova synonymem pro papírové modelářství. A samozřejmě modely vojenské techniky nesmějí scházet.

Od sedmdesátých let vychází v ABC nepřeberné množství modelů tanků, bojových vozidel pěchoty, vojenských letadel, kanonů, vojenských aut, ať už nákladních nebo osobních a s tím je spojena samozřejmě i edukativní část, která modelářům představuje jednotlivé modely a jejich využití v průběhu válečných operací. Prvním modelem vojenské techniky, který vyšel v časopise ABC, byl model obrněného transportéru ESO (reklama na saponátový mycí prostředek), vycházející ze skutečného OT-64 a vyšel ještě na konci šedesátých let v roce 1967. Politická situace přinesla s tímto modelem i hezkou a nechtěně humornou vsuvku, jak zmiňuje Stanislav Fajkus na webu papirovaarcheologie.cz: „Aby snad nedošlo k úniku supertajných vojenských informací k západním imperialistům skrze papírový modýlek, je v návodu hned zkraje poznámka s vykřičníkem, že nejde o jeho přesnou maketu! Západní špioni hltající ABC tak ostrouhali.“

2. Ukončení II. světové války

Bojovat za něco je lepší než žít pro nic.
George S. Patton

Výstava „Ukončení II. světové války“ reflektuje dlouhou řadu papírových modelů vojenské techniky, které v průběhu doby vznikly a stále vznikají. Samozřejmě že výběr předloh pro modely byl dlouhou dobu ovlivněn politickou situací jak v Československu, tak v ostatních státech. Ale smyslem výstavy není nijak mapovat vývoj papírových modelů vojenské techniky. Ústřední linií výstavy je představit modely techniky, která zasáhla do vojenských operací na evropských bojištích v letech 1939-45. A jakoby mimoděk vznikl i celkem přehledný vývoj bojové techniky v daném časovém období.

Válka se všemi svými následky zasáhla celou planetu, ale lze tvrdit, že společně s východní Asií a Japonskem byla Evropa místem, které poznamenala nejvíc. Co se obětí týče i co se týká materiálních škod. A po konci války Evropa dál vesele zbrojila a zbrojila, mnohdy s Orwellovským heslem Válka je mír; tedy zbrojila ve jménu míru!

V expozici výstavy se opět setkávají stroje a technika, které na sebe narážely na frontách nejen v Evropě, ale i v severní Africe. Na jedné straně výstava představuje um lidské technické tvořivosti a dovednosti. Na straně druhé jde z této techniky strach. I tyto dvě polohy je nutné si uvědomit. A navíc, pro mnohé je i po třech čtvrtinách století válka stále nebezpečnou realitou. Mladá fronta Dnes v roce 2012 v článku Boj Němců a Britů o El Alamein: Ďáblova zahrada přičítá padlé dodnes otiskla i tato slova: „Jenom tři hodiny jízdy od Káhiry se rozprostírá rozlehlé místo známé jako Ďáblova zahrada. Plocha je doslova prošpikována miliony min a nevybuchlé munice, což z ní činí jednu z nejzaminovanějších oblastí světa. Od roku 1942 tak zemřely už stovky místních beduínů a tisíce dalších byli zraněny či zmrzačeny. […] Podle Abdullaha Salaha, jednoho z těch, kteří výbuch přežili, se ukazuje, jak může dávná historie stále ovlivňovat každodennost dnešního života. ‚Mnoho zdejších si myslí, že Druhá světová válka dosud neskončila‘…“ A k tomu není nijak vzácná situace, když je v Evropě (nejčastěji v Německu) nutné evakuovat část města, protože při zemních pracech byla objevena nevybuchlá munice z Druhé světové války. Bohužel se největší světový válečný konflikt dotýká i dneška, ač to na první pohled nemusí být zřetelné.

Leták

Výstava v následném plánu reflektuje i tyto skutečnosti.

A to se nezmiňuji o šrámech v lidských duších, které jakoby se přenášely v DNA z generace na generaci.

Výstava kromě přehlídky papírových modelů nabízí i historické dokumenty o tom, jak válka končila přímo v Polici nad Metují a jejím nejbližším okolí. Ve své panelové části prezentuje historické fotografie z Police z března a května roku 1945. Ač se při pohledu zdálky a s časovým odstupem může zdát, že tady moc válka neřádila, fotografie ukazují jinou skutečnost. Projíždějící německou techniku při ústupu před postupující Rudou armádou, zajaté německé vojáky na polickém náměstí nebo místní domobranu.

A k tomu výstava prezentuje i výběr z dobového tisku, orámovaný daty 1. května 1945, přes zprávu o smrti A. Hitlera, osvobození Prahy Rudou armádou po místní zprávy o osvobozování měst na Náchodsku, k nejmladším novinám z 19. května 1945. Těmi je tiskovina Jiráskův kraj, která přinesla poměrně obsáhlou zprávu o osvobození Police nad Metují, kde je mj. uvedeno i jméno prvního sovětského vojáka, který přijel do Police: „Ve středu 9. května 1945 ve 14.25 hod. bylo hlášeno Národnímu výboru, že do města přijel ruský rozvědčík. Přivezl ho na motocyklu učitel Karel Vik, který se s ním setkal před Broumovem. Národní výbor v čele s předsedou JUDr. L. Šťastným sešel před radnici, odkud doprovodil seržanta sovětské armády Marka Avaněviče Golobokova do místnosti, kde zahájil Národní výbor 5. května 1945 svou činnost.“

Ovšem z některých textů v novinách přeběhne člověku mráz po zádech, když si uvědomí historické skutečnosti, které se staly o několik let později. Pod textem kapitulace německých branných sil z 8. května jsou podepsáni za českou stranu: Albert Pražák, Josef Smrkovský, Josef Kotrlý, Jaromír Nechanský, Karel Kutlvašr, František Bürger a Jaromír Kadaňka.

Za německou stranu podepsal kapitulaci Rudolf Toussaint.

Albert Pražák se po válce vrátil ke své pedagogické práci, posléze mu bylo znemožněno nadále učit na fakultě a odešel do důchodu.

Josef Smrkovský byl v roce 1951 zatčen a odsouzen na 15 let za vlastizradu a sabotáž. Z vězení byl propuštěn v roce 1955. V roce 1968 se stal jednou z hlavních tváří „Pražského jara“.

Josef Kotrlý byl po válce jako politicky nepohodlný odsunut na pozici generálního konzula pro Kanadu a New Foundland. Do února 1948 působil jako diplomat v Kanadě, poté až do konce svého života zůstal v emigraci.

Jaromír Nechanský byl zatčen 4. září 1949 a odsouzen za velezradu, vyzvědačství a spolčení proti republice k trestu smrti a 16. června 1950 byl popraven.

Karel Kutlvašr byl zatčen komunistickou státní bezpečností 18. prosince 1948 a za velezradu odsouzen na doživotí. Z vězení byl propuštěn v 1960.

František Bürger-Bartoš byl v letech 1947-48 vojenským atašé v Paříži, v roce 1948 byl povolán zpět do Československa a 3. května 1950 byl zatčen orgány StB a obžalován za „nedbalé uchovávání státního tajemství“ (v jeho bytě byly nalezeny letecké snímky předmnichovského Československa), ve vykonstruovaném procesu byl odsouzen na osm měsíců vězení a ke ztrátě všech vojenských hodností. Po odpykání trestu nebyl propuštěn a byl nadále vězněn v Pardubicích, Jáchymově a Příbrami. Propuštěn byl teprve 3. ledna 1953…

Jaroslav Kadaňka (v novinovém textu je mylně uvedeno křestní jméno jako Jaromír) byl v roce 1948 nucen opustit armádu, později byl zatčen a odsouzen na 17 let do vězení.

Rudolf Toussaint byl po podepsání kapitulace a odchodu z Prahy zajat v Plzni americkou armádou, v roce 1947 pak vydán do Československa „k výslechu“ a v roce 1948 byl odsouzen na doživotí. Ve vězení podepsal spolupráci s StB. Ve zprávě z ministerstva vnitra z roku 1961 se píše: „…na jedné pracovně seděli blízko sebe dva nejvyšší velitelé bojujících táborů, totiž Kutlvašr jako vrchní velitel národní rady z roku 1945 a německý generál Toussaint jako tehdejší německý velitel.“ V tom samém roce (1961) byl Toussaint vyměněn za dva zpravodajce zadržené v tehdejším západním Německu a odcestoval do Mnichova…

Plakát barevný

Poválečné represe jen potvrdily obavy novináře Ferdinanda Peroutky, který v roce 1947 v časopise Dnešek napsal: „Český národ to myslil vážně, říkal-li, že si hnusí sám obsah nacismu. Nesmíme dovolit, aby tento čistý obraz byl zakalen počínáním některých jedinců, jimž vzkypěl jed v krvi. Národ musí se tak zřetelně, jak možno, oddělit od této neodpovědné menšiny, jaká všude se konec konců vyskytne. Není hanba, že se vyskytla; až dosud ještě každá revoluce vzbouřila hlubiny; hanba by byla, kdybychom se rozpakovali hanebné činy odsoudit. Národ nebojoval za to, aby násilí jen dostalo jinou barvu; bojoval, aby násilí nebylo.“ Dost možná můžeme obrazně tvrdit, že Druhá světová válka pro mnohé skončila až v šedesátých letech. I toto je ale poselství výstavy „Ukončení II. světové války“.

Výstava nepřipomíná válečné hrůzy, ač podprahově jsou jistě přítomné. Představuje pouze vojenskou techniku, která v rukou vojáků bojovala na nejrůznějších frontách v Evropě. Nevím, jestli muži, kteří ve válce bojovali a nakonec i díky technice zvítězili, znali slova, která napsal Ernest Hemingway v románu Komu zvoní hrana: „Svět je nádherné místo a stojí za to za něj bojovat.“ Ale i kdyby je neznali, dnes víme, že bojovali za to, aby svět krásným místem zůstal. A i to je nakonec jeden ze smyslů výstavy.

Červenec 2020, Police nad Metují
Pavel Frydrych, ředitel Muzea papírových modelů

Pokud mezi papírovými modeláři vyslovíte jméno Milan Weiner, patrně každý bude vědět, že se jedná o autora dnes již legendárních Miniboxů. Jak sám název napovídá, jde o malé papírové boxy – miniaturní krabičky. Milan Weiner vytváří jednoduché vystřihovánky třeba i jen z jednoho dílu a výsledek je tedy hotov za krátký čas.

Takový papírový model zvládne postavit i malé dítě a můžeme říci, že díky Miniboxům z něho roste modelář. Složitější model nemusí dítě také vůbec sestavit a to ho ve většině případů může od další snahy o tvorbu z papíru odradit. Ale pokud se výsledek podaří, malý modelář dostane jedinečný impuls, že i on je schopen sám něco vytvořit a vůbec nezáleží na tom, že je to „jen z papíru“.

Milan Weiner (*1955) se narodil a vyrůstal v Hradci Králové, který je díky nadčasovému urbanistickému konceptu označován jako „Salon republiky“. Coby malý hoch pobýval u příbuzných na venkově, u babičky v Holetíně (u Hlinska), kde v blízkosti vedla železniční trať, nebo u tety, která bydlela přímo u nádraží. Malý Milan naplno vnímal jak městské, tak venkovské prostředí. Zásadní pro něj byla i železnice na dosah ruky, protože miloval veškerou techniku. Jeho celoživotními vášněmi jsou modely a kreslení. Po absolvování studií nastoupil v Hradci Králové do urbanistického ateliéru ve Stavoprojektu, kde plně uplatnil obojí – i modelářství pro názornější zobrazení urbanistických studií a záměrů. Milan Weiner kreslil a modelařil jako malý kluk, na školách a poté na studiích, v zaměstnání, zkrátka stále. Vše tedy bylo otázkou času…

K výstavě vyšel katalog, který si můžete zakoupit na pokladně Muzea.

Protože to má smysl

Spousta lidí aktivního věku se považuje za workoholiky. Patří to k naší době, našemu životu, naší generaci. Prací se realizujeme, uspokojuje své společenské potřeby, naplňujeme ambice. Máme tolik práce, že si horko těžko urveme chviličku na posezení s kamarády. Takových lidí mám ve svém okolí hodně a sám do této kategorie spadám také. Milan Weiner je ale úplně jiná liga workoholika. Když se do nějaké práce zakousne, jde všechno stranou. Včetně spánku.

S Milanem jsme se začali sporadicky vídat někdy před dvaceti lety, kdy v ABC působil jako externí autor vystřihovánek a člen redakční rady vystřihovánek, zatímco já jako redaktor technických článků. Profesně jsme se zcela míjeli. Pak se z ABC stáhl, jeho vystřihovánky ze stránek našeho časopisu zmizely, a jediné, co se mi o tom doneslo přes kolegy, byla jednoduchá informace, že už s námi pan Weiner nechce mít nic společného. Po důvodech jsem tehdy nepátral. Později jsem se stal šéfredaktorem a stál jsem o jeho návrat. Odmítal. Bylo to pro něj velmi osobní a citlivé téma. Až jsme se jednou setkali na nějaké besedě. Přišel za mnou a řekl, že tu spolupráci se mnou přece jenom zkusí.

Po první pracovní schůzce jsem konečně pochopil, proč Milan tehdy na ABC zanevřel. Když se totiž zakousne do práce na nějakém projektu, pracuje naplno bez ohledu na své potřeby. V minulém desetiletí ale viděl upadající úroveň našeho časopisu i zjevný a opakovaný nezájem o jeho práci a nápady. Běžného člověka by to demotivovalo, Milana Weinera do zcela zdrtilo. Natolik, že musel za ABC udělat tlustou čáru a už se k němu nevracet. Mně ale dal druhou šanci, a já si toho nesmírně vážím.

Nepracuje pro peníze, ale protože to má smysl. Zní to jako otřepaná fráze, ale v případě Milana Weinera a jeho vystřihovánek pro ABC to je to pravda. Živí se jako úspěšný architekt a vystřihovánky dělá pro radost. Výše honoráře ho nikdy nezajímala. Když se sejdeme, vylétají z něj myšlenky jako rachejtle o silvestrovské noci. Překypuje nápady a propojuje je do dalekosáhlých vizí, které zdaleka přesahují obor modelářství i dětského časopisu. Když jsem ABC přebíral, chtěl jsem vystřihovánkám dát další smysl. Aby měly nějakou další funkci, než jenom jako modely na poličku. Aby sloužily jako hračka či jako pomůcka při výuce. Začal jsem tomu říkat „chytré vystřihovánky“. A Milanovy papírové modely tuto moji představu naplňují dokonale.

Za mého dětství mívalo ABC reputaci nejlepšího časopisu pro děti. Bylo to dáno lidmi, kteří se podíleli na jeho tvorbě. Věřím, že na naše současné ábíčko budou dnešní čtenáři vzpomínat podobně. Vždyť máme ve stáji ty nejlepší autory. Jako je Milan Weiner.

Zdeněk Ležák, šéfredaktor časopisu ABC

Cyklus obrazů „Sedm“ je diplomovou prací Jana Petrova. Sedm realisticky zachycených postav ale navzdory realismu či spíše hyperrealismu vzbuzuje v návštěvníkovi neklid. Něco s nimi není v pořádku, něco mají navíc, něco jim schází, něco tají… Neklid celé instalace umocňuje celkové naklonění obrazů, půlkruh jakoby napovídal, že vše není dokončeno a přesto všechno je koncepční vyznění naplněno až po okraj. Víc toho už snad ani malbou říct nejde.

Možná se tak vše děje proto, že sedm realisticky pojatých postav podvědomě odkazuje na sedm smrtelných hříchů…

Jan Petrov patří k nejúspěšnějším absolventům výtvarného oboru polické ZUŠ. Poté vystudoval AVU v ateliéru Zděňka Berana. V současné době učí na Art &design Institut v Praze.

Výstavu pořádá v rámci Nové Terasy 2019 spolek Apeiron s podporou Města Police nad Metují a ve spolupráci s Muzeem papírových modelů.

Otevřeno kromě pondělí od 10 do 12 a od 13 do 17 hodin.

Vstupné dobrovolné.

Jan Petrov: Sedm

Zelený domeček, Police nad Metují
28. 6. - 28. 7. 2019

První polovina prázdnin bude ve Výstavní síni Zelený domeček v Polici nad Metují (Tyršova 345) ve znamení hyperrealismu. Spolek Apeiron připravil pro milovníky malby bonbónek v podobě výstavy Jana Petrova s názvem Sedm.

„Jedná se o sedm realistických portrétů,“ říká Pavel Frydrych ze spolku Apeiron, „ale i tahle hyperrealistická přehlídka člověka-diváka zneklidňuje. Postavy vypadají jakoby byly fyzicky postižené, nebo zachycené při silné emoci, kdy se prudce změní rysy tváře i pozice celého těla a navíc díky instalaci vzniká i docela zajímavý zvukový efekt, který dokresluje neklid, plynoucí z obrazů.“

Cyklus „Sedm“ vytvořil autor v roce 2011 jako svou diplomovou práci. V její teoretické části napsal co bylo impulsem pro jeho vznik: „V poslední době mě zajímá mysl. Jelikož je mysl nezměrný prostor, zajímám se přesněji  o prožitky, které se v mysli zpracovávají a mají vliv na lidské chování.  Člověk vstřebává jednotlivé zkušenosti, impulsy a vjemy (prožitky), staví z nich jakýsi vlastní modul názorů a odpovědí a používá ho při běžné komunikaci.“

Jan Petrov, rodák z Broumova, je odchovancem polické ZUŠ, poté vystudoval AVU v ateliéru Zdeňka Berana a v současné době učí na ART& DESIGN INSTITUT v Ateliéru Multimédia 3Dgrafika. Má za sebou několik samostatných výstav v Praze, Brně, Šumperku nebo Olomouci, kde v rámci výstavy „Fascinace skutečností: hyperrealismus v české malbě“ vedl kurz hyperrealistické malby.

„Celou expozici výstavy můžeme chápat i jako symbolické zobrazení sedmi hříchů. A tento přesah k vyšším hodnotám vyrovnává neklid v divákovi, jakoby říkal, že vše je v pořádku,“ dodává Pavel Frydrych.

Výstavu pořádá spolek Apeiron s podporou Města Police nad Metují a ve spolupráci s Muzeem papírových modelů. Výstava potrvá do 28. 7. Otevřeno je denně kromě pondělí od 10 do 12 a od 13 do 17 hodin. Vstupné dobrovolné.

Socha „Klenot“ ozdobí veřejný prostor v Polici nad Metují

V polovině června se Police nad Metují ozdobila Klenotem… a ne ledajakým. Klenotem, který vznikl v ateliéru sochařky Veroniky Psotkové a který bude zdobit vstup do Muzea papírových modelů. Klenot I je první zavěšená socha ze zamýšleného cyklu „Klenoty“. Ty vznikají pod dojmem cvičení jógy a pracují hned s několika kontrasty, jak řekl na vernisáži Pavel Frydrych ze spolku Apeiron. „Ač se polohy jogínů zdají nepřirozené, jsou ve své podstatě pohodlné. To je první kontrast. A druhým je samotná socha – Klenot vytvořený z pletiva, z drátů, který zabírá jasně definovaný prostor, ale na druhé straně nechává světlo, aby jím volně procházelo.“

Právě efekt procházejícího světla jakoby ještě násobí „vznášení se“ sochy v prostoru. Autorka, Veronika Psotková, je etablovanou sochařkou na české výtvarné scéně. Na začátku milénia vystudovala Pedagogická fakulta UP v Olomouci, aby posléze pokračovala ve studiu na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně v Ateliéru sochařství I. Měla několik samostatných výstav – např. v Domě umění v Opavě, v Novoměstské radnici nebo Galerii DOX v Praze, ale také třeba v Härjedalens kulturcentrum ve Švédsku. Zúčastnila se mnoha kolektivních výstav v Čechách, Bělorusku, Německu, Švédsku nebo Itálii. A její instalace zavěšených soch zdobily či zdobí Litvínov, Prahu, Liberec, Brno, Opavu nebo Trutnov. „Moje drátěné sochy jsou tak trochu kresbou, kresbou, která se nakonec přetransformovala do plastiky. Ale důležitá je jejich vzdušnost, možnost průniku světla skrz sochu,“ řekla na vernisáži v Zeleném domečku v Polici nad Metují. Výstavu pořádá spolek Apeiron s podporou Města Police nad Metují, ve spolupráci s Muzeem papírových modelů. Instalaci si v Polici n/M můžete prohlédnout do konce září.

Josef Kropáček:
Sběratelské sny Josefa K.; výstava historických papírových modelů a vystřihovánek z největší sbírky v České republice.

Když sbírka roste

Sběratelství jestliže nemá za podklad ziskuchtivost nebo spekulaci, je téměř vědou.

WILHELM VON HUMBOLDT

Hledat v uplynulém prostoru tu chvíli, kdy se člověk stane sběratelem, je podobné, jako přemýšlet o tom, zda byla dřív slepice nebo vejce, nebo přemítat o tom, co je na sever od severního pólu. Tyto otázky nemají odpovědi.

Najednou člověk sběratelem prostě je. Pocit sběratele, když se probírá svou sbírkou, se nedá popsat. Přimhouřené oči, vůně předmětů, již nelze specifikovat slovy, ale sběratel tu pravou vůni pozná mezi všemi na první dobrou. A pak samozřejmě ta krása, když se sbírka představuje přátelům nebo vystavuje na veřejnosti.

V roce 2017 vyšel v časopise ABC článek šéfredaktora Zdeňka Ležáka s názvem „Papíroví archeologové: Ábíčko je láska na celý život“, ve kterém se objevilo drobné osobní vyznání Josefa Kropáčka. Sbírám nejen vystřihovánky, ale vše, co se ábíčka týká. Proto jsem se snažil být asi od roku 1999 na každé akci, kterou redakce pořádala. V roce 2001 jsem navštívil výstavu Papírový svět Richarda Vyškovského (legendárního autora vystřihovánek ABC), tentokrát pořádanou ve skanzenu v Přerově nad Labem. Tou dobou se v Muzeu Moto-Velo, stojícímu vedle skanzenu, konala soutěž papírových modelů pořádaná CPM (Centrum papírových modelů) a s údivem jsem objevil, že vystřihovánky nejsou jenom ty ábíčkovské nebo z Albatrosu. Od té doby jsem je programově vyhledával a sbíral. Lze předpokládat, že v podobném rámci začala sběratelská činnost většiny sběratelů. A není podstatné, zda sbírá vystřihovánky, pivní tácky nebo známky.

V případě Josefa Kropáčka ovšem nezůstalo u samotného sběratelství a prezentování své sbírky. Ve stejném článku Zdeněk Ležák ještě píše, že Josef Kropáček: Je sběratelem papírových modelů a organizátorem jejich výstav. Pro naši redakci je nepostradatelnou živoucí encyklopedií a „půjčovnou“ modelů. Šéfredaktor „ábíčka“ narážel na skutečnost, že Josef Kropáček je duší projektu „Muzeum vystřihovánek“. V jeho rámci vycházejí od roku 2004 v „ábíčku“ reprinty historických vystřihovánek. První byla Lesovna (Forsthaus), kterou v originále vydalo nakladatelství J. F. Schreiber v roce 1928. V časopise ABC se objevila v roce 2004 (číslo 20, vyšlo 24. září). Zatím posledním přírůstkem „Muzea vystřihovánek“ je španělská historická vystřihovánka Povoz, která se objevila v posledním lednovém čísle roku 2019 (vyšlo 29. 1. 2019).

Co se přesahů práce sběratele týče, je potřeba zmínit jeho angažmá na mnoha výstavách papírového modelářství v České republice a samostatnou kapitolou je jeho publikační činnost. U ní není možné se nezastavit. Josef Kropáček je totiž autorem či spoluautorem několika publikací, ve kterých se odráží jeho vědomosti o papírových modelech. A k nim by se nikdy nedostal bez své sběratelské vášně.

V roce 2009 vydává spolu se Stanislavem Fajkusem a Robertem Pavelkou publikaci „Papírový svět Richarda Vyškovského“, která vyšla k osmdesátým narozeninám známého autora papírových modelů. O čtyři roky později vychází první část monumentální „Papírové archeologie“ (opět v týmu se Stanislavem Fajkusem a Robertem Pavelkou) která mapuje historii vystřihovánek v časopise ABC. Druhý díl pak vychází v roce 2016.

Mezitím – jakoby mimochodem – vydává v roce 2014 „Kouzelnou historii papírových vystřihovánek“. A od roku 2017 mapuje společně s Robertem Pavelkou vydávané vystřihovánky postav, pod názvem „Papíroví hrdinové.cz“. V roce 2017 vychází svazek 2. Vystřihovánky vojáků z období od Bílé hory do začátků Čs. republiky a o rok později následuje svazek 4. Sokolské vystřihovánky. Svazky 1. a 3. zatím existují pouze v edičním plánu… K papírovým hrdinům se váže i úsměvná historie, kdy sběratel a systematik Kropáček musel modelářské obci vysvětlovat, proč jako první vychází naprosto nesystematicky svazek 2, který následuje svazek 4. A vězte, že pro tuto nesystematičnost existuje logické vysvětlení… Svazky Papírových hrdinů.cz jsou připravovány ve spolupráci s Československou obcí legionářskou. Začalo se s vydáváním od sešitu číslo 2, který obsahuje i řadu vystřihovacích figurek legionářů. Tento svazek zachycuje vystřihovánky figurek zobrazující bojovníky od Bílé hory do roku 1920. Vydání jedničky s husity a dalšími předbělohorskými vojáky je v plánu na rok 2020. Na 4. svazku věnovaném Sokolům spolupracoval také s Českou obcí sokolskou a vyšel u příležitosti Všesokolského sletu. Celý projekt Papírových hrdinů.cz zaštiťuje www.papirovaarcheologie.cz., za kterou stojí Stanislav Fajkus.

Na první setkání se Stanislavem Fajkusem vzpomíná Josef Kropáček na stránkách časopisu ABC: Někdy po roce 2002 jsem nad krabicí starých ábíček v jednom antikvariátu potkal Standu Fajkuse. Začali jsme si vyměňovat zkušenosti i části sbírek. Díky svým sbírkám jsme spolu zevrubně zdokumentovali archiv ABC. V roce 2004 jsme začali pracovat na oslavné publikaci k 75. narozeninám Richarda Vyškovského. A začalo nejplodnější období ediční činnosti pracující s historií papírových modelů, které trvá do dnešních dní.

Když si k tomu všemu ještě připočteme, že Josef Kropáček patřil k zakladatelům Muzea papírových modelů a byl jeho prvním kurátorem, nelze se nepozastavit nad tím, kam až ho jeho sběratelská vášeň dostala. Trochu se nabízí otázka: Co je to za člověka, ten Kropáček, který toho dokázal tolik stihnout? Odpověď je celkem prostá: modelář a sběratel papírových vystřihovánek s organizačním talentem, který se nebojí realizovat své „papírácké“ sny.

Co tomu všemu předcházelo, asi nejlépe charakterizoval sám J. K. v článku Šárky Motalové „Josef Kropáček: papír se dá nejen zmuchlat“ (Brněnský deník Rovnost, 23. 2. 2004), kde novinářka cituje i jeho slova: K papírařině se Kropáček dostal v šesti letech. „Tehdy jsem objevil časopis ABC a v něm vystřihovánky. Nikdo mě nezaučoval. Máma říkala, že jsem podědil zručnost po dědečkovi,“ hovoří o svých začátcích. „Na gymnáziu mi tato záliba připadala infantilní, a tak jsem přestal.“ Před pár lety se k staré lásce vrátil. (Je potřeba si uvědomit, že rozhovor je z roku 2004, tedy ono „před pár lety“ znamená už skoro dvě desetiletí…) Jenomže… jakoby všechno, co se nachází v rovnici JOSEF KROPÁČEK → VYSTŘIHOVÁNKY → PAPÍROVÉ MODELÁŘSTVÍ muselo mít „jenomže“. Jenomže J. K. se nespokojil pouze se sbíráním vystřihovánek a lepením modelů, účastí na soutěžích (několik let dělal i rozhodčího na soutěžích papírových modelářů v České republice). Šárka Motalová v článku pokračuje: Sháněl dárek pro svou šéfovou. Objevil vystřihovánku UFA a lepil. Pak jej přítelkyně požádala o dekoraci do koupelny, zase lepil a pak, jak říká, se to nějak zvrhlo a opět vystřihovánkám propadl. […] Zajímal se o historii vystřihovánek, vadily mu nepřesnosti v textech v odborném zpravodaji. A tak se dostal, jak sám říká, mezi stejně postižené lidi. Ve volných chvílích vymýšlí, konstruuje, sbírá poznatky o dějinách vystřihovánek, jezdí na soutěže, a tak dále, a tak dále… Jen to soutěžení v posledních letech omezil na minimum. Jinak se můžeme pod Josefovu charakteristiku z novinového článku starého 15 let v klidu podepsat.

A mezi tím, co se odehrálo vše, o čem jsem psal v předcházejících odstavcích, sbírka utěšeně rostla a rostla a stále ještě roste.

Když sbírka přerůstá

Ve sběratelství a v milování musí být člověk nevybíravý.

STANISLAS JEAN DE BOUFFLERS

Filatelista je v podstatě nenáročným sběratelem, co se prostoru pro uložení sbírky týče. Sběratel starých pohlednic je na tom o trochu hůř, ale pořád mluvíme o několika albech, pro které většinou stačí jedna či dvě poličky. A stále hovoříme o dvojrozměrných exponátech.

Ale co když exponát přeroste i do třetího rozměru? Představte si, že jste majitelem třiceti papírových modelů, třeba modelů architektury, které mají půdorysné rozměry 20 × 25 cm. A na výšku 15 cm. Už potřebujeme 0,27 m3. To znamená v půdorysu metr krát metr a na výšku 27 cm (kolik se do této krychle vejde alb známek?). A to mluvíme jen o třiceti modelech. A co když jich je 300? Nebo tisíc? Na tisíc modelů, které jsem uvedl jako příklad, už je potřeba 9,35 m3. To je už potřeba prostor 3 × 3,2 metru a metr na výšku! (Máte představu, kolik je potřeba místa pro sbírku jednoho tisíce známek?) A k tomu knihovna plná vystřihovánek v placaté podobě… Sběratel papírových vystřihovánek a modelů, aby si hned na začátku své sběratelské dráhy zažádal o stavební povolení na takovou normální garáž. 3 × 5 metrů s regály kolem stěn.

První „vážnější“ setkání s Josefem K. bylo na podzim roku 2016 na soutěži v Neratovicích, kdy nám předával do Muzea výtisky Papírové archeologie 2. Večer na pokoji jsem si publikací listoval, uvědomoval jsem si, kolik mravenčí práce za tím vším je. A kolik jí ještě na autory čeká. A druhý den jsem se Josefa ptal, jestli fotografie modelů jsou z nějakého archivu vydavatelství. „To jsou věci hlavně z mojí a Standovy sbírky,“ odpověděl mi. V té době jsme v Muzeu začali rozšiřovat depozit a archiv a já si spíš nedokázal, než dokázal představit, kolik místa mu doma musí sbírka zabírat. A když jsem poprvé k němu domů přijel, tak jsem to viděl na vlastní oči. Můžu zodpovědně říct, že sbírka Josefa Kropáčka si nezadá s depozitem Muzea papírových modelů!

V tomto okamžiku pro sběratele existují dvě možnosti: buď se bude doma sbírkou kochat a rozšiřovat ji a zaplňovat onu imaginární garáž, nebo začne se sbírkou pracovat. Josef Kropáček evidentně zvolil variantu č. 2. Mám radost, když se mohu o pohled na tu krásu podělit. Mít to jen sám pro sebe mi nedává smysl, říká Josef K. v jednom rozhovoru.

Když jsme začali pracovat na jeho výstavě v Muzeu papírových modelů, domluvili jsme se, že mi pošle o některých modelech pár vět, jak je získal. Mezi jinými přišla i tato zpráva, kterou zachovávám v nezměněné podobě:

Naše domečky

Vydavatelství: Artigrafia, Brno

Rok vydání: 1920

Autor: Miroslav Kolář

Formát: 6 × 35 × 50 + obálka

V reprintu jsem je připravil pro ABC (2017-2018)

Zajímavost – nejdříve jsem měl ve sbírce plakát s informací o vydání vystřihovánky Naše domečky. Pět šest let na to jsem sehnal původní slepené modely včetně papírové krabice z dvacátých let. Uplynuly asi další dva roky a já měl možnost v jednom luxusním antikvariátu k vystřihovánce domečků aspoň přivonět. Chtěli za ní přes deset. Myslím, že do dvou let od čuchání jsem ji, díky Michalu Erbenovi, který mne na ni upozornil, sehnal podstatně levněji. Inu, kdo si počká, ten se dočká.

V rámci modelářské soutěže Papírové království v Brně v únoru roku 2018 byla vyhlášena tradiční cena časopisu ABC, kde se tentokrát hodnotily právě Naše domečky z ábíčkovského reprintu. Pro mě osobně je jedním z nejkrásnějších a nejpůsobivějších modelů „Chrám sv. Jiří na Hradě pražském“. Vystřihovánku vydalo nakladatelství Bedřicha Kočího v Praze roku 1921. Josef Kropáček vzpomíná, že o existenci vystřihovánky věděl z nějaké staré aukce z internetu. Poprvé se s touto vystřihovánkou fyzicky setkal až v Městské knihovně v Praze. „Mají tam dva výtisky, pochopitelně nerozstříhané a v perfektním stavu.“ Nějakou dobu trvalo, než je pro sbírku sehnal. A ještě dodává malou zajímavost: „Kromě nerozstříhané vystřihovánky mám v archívu i dochovaný rozstříhaný, ale neslepený model. Některé díly jsou naohýbané a jsou na nich zbytky lepidla.“ Dokážu si představit, že kromě vizuální prohlídky proběhlo při prvním setkání s rozstříhanou vystřihovánkou i čichové seznámení. Protože Josef K. je prostě sběratel. (Chrám sv. Jiří vyšel v reprintu v publikaci „Kouzelná historie papírových vystřihovánek“.

A jednou požádal své přátele modeláře, jestli by pro něj neslepili domeček z kopie staré vystřihovánky, že prý pak z těchto domečků vytvoří fiktivní městečko. Nikomu z oslovených na tom nebylo nic podezřelého. Prostě další Josefův nápad. Slepili požadované a tím by to mělo končit. Ale nekončilo. Protože Josef Kropáček oslovil dohromady 16 modelářů, a když se mu slepené modely doma sešly, měl před sebou téměř hotové Město z vystřihovánky vydané v roce 1894 německým vydavatelstvím J. F. Schreibera. To město nebylo žádné fiktivní, ale skutečný model. A ani to ještě nebylo všechno, jak prozrazuje s úsměvem (až šibalským) J. K. „Původní majitel vystřihovánky se pustil do lepení. Začal kostelem, kterým i naštěstí skončil. Chybějící model kostelíku pro slepení modelu města vytvořil arch. Vyškovský.“ Překvapení účastníci stavby nakonec dostali za odměnu autorský výtisk kostelíčku s podpisem pana architekta Richarda Vyškovského. Kostelíček nebyl nikde jinde publikovaný… Do sbírky přibyl další unikát o rozměrech 70 × 46 × 30 cm a imaginární garáž si začala říkat o nějakou přístavbu. Model Města je v dnešní době známý pod názvem JoK City.

O tom, jak sběratel získával přírůstky do sbírky, by se dalo psát ještě dlouho, protože – jako každý správný sběratel – dokáže J. Kropáček o své sbírce mluvit hodiny a hodiny. Třeba o tom, že vystřihovánku Bager od slovenského autora Františka Kráľa (vydalo vydavatelství Tvar z Bratislavy v roce 1951) sehnal celkem v osmi arších a jeden obětoval pro slepení modelu z originálu. Model slepil Michal Kavalier, dodnes jeden z nejlepších modelářů na české papírové scéně. (Jen tak mimochodem: Michal Kavalier je jedním z těch, kteří v Muzeu papírových modelů už vystavovali.)

A příběhy by skutečně mohly pokračovat dál. Třeba o tom, jak přišel k vystřihovacímu modelu Rodného domu spisovatele Aloise Jiráska v Hronově, kterou vydal Bedřich Kočí v nedokončené edici Starobylé budovy městské…

Pavel Frydrych, ředitel Muzea papírových modelů

Předmluva Roberta Pavelky k výstavě Josefa Kropáčka.

Pocta sběratelskému géniovi

Colina napadlo denně deset projektů. Pět se dalo hned vyhodit, čtyři byly k ničemu a jeden geniální.

GRAHAM HILL O COLINU CHAPMANOVI

Možná si položíte otázku, proč používám u sběratele papírových modelů příměr k věhlasnému konstruktérovi vozů F1, Britu Colinu Chapmanovi. Tvůrce proslulých formulí značky Lotus totiž má s Josefem Kropáčkem něco společného. Neuvěřitelný entusiasmus a posedlost danou myšlenkou. Z nich se pak rodí nezapomenutelné události.

Mé první setkání s Josefem proběhlo – jak jinak – nad dílem architekta Richarda Vyškovského. Stalo se tak už v současném 21. století, ovšem mělo poněkud netradiční podobu. Díky Standovi Fajkusovi jsem oba nalákal na zhlédnutí filmového dokumentu Stavitel malého světa, který jsme v roce 1993-94 vytvořili s Mirkem Chromým. Josef po zhlédnutí neřekl ani slovo a já měl bytostný pocit, že považoval Stavitele za nepovedeného. Teprve po delší době jsem se dozvěděl, že se mi povedla poměrně vzácná věc – v oblasti vystřihovánek jsem ho překvapil. Pak už to bylo jenom naopak.

Asi jako každý kluk a posléze muž zasažený časopisem ABC, jenž překročil hranici prostého „patlání“, jsem nashromáždil určitou zásobu vystřihovánek. Když jsem se po několikerém setkání s Josefem dozvěděl, co všechno udělal a především vlastní, projevil jsem přání vidět jeho „archiv“. Ty uvozovky jsou naprosto v pořádku, protože pokud jsem si myslel, že svou posedlostí získávat staré modely a především je pak stavět nějak vybočuji z normálu, pak přeplněný pokoj v Josefově domě mě z mé představy rychle vyléčil. Když jsem pak po nějaké době objevil na jeho zahradě novou stavbu, pochopil jsem, že jeho činnost už se dostává – řečeno slovy nevyléčitelného počítačového hráče – na jiný level. Jistě, sběratelé veteránů, tramvají nebo lokomotiv si musejí postavit pro své miláčky garáže, vozovnu nebo výtopnu. Ale dosáhnout takového rozsahu shromážděných vystřihovánek, že si na ně musíte pořídit vlastní přístavbu? I v tom je Josef široko daleko jen jeden.

Pak je tu ještě rozdíl ve sběratelství. Díky své publikační činnosti jsem se s několika takto postiženými lidmi setkal a poznal jejich odlišnost. Někdo jenom shromažďuje předměty daného oboru, jiný je naopak posedlý a má svou sbírku zmapovanou na vědecké bázi. Někdo jenom střádá a nechává ony předměty uložené stranou běžného života a prakticky vůbec se na ně nepodívá, jiný je tahá na denní světlo i několikrát a neustále zkoumá, zda na jeho exemplářích není něco výjimečného. U Josefa je dáno povahou vystřihovánek, že je nejen zakládá do svého pečlivě organizovaného archivu, ale také je staví. Co by to ostatně bylo za slepovánku, která zůstane v placaté podobě? Josef na to má skvělý argument: „Papírový model je přímo určen k tomu, aby byl rozstříhán a slepen. Když se to nestane, je vlastně jeho poslání nenaplněno. Rohlík si také koupíte proto, abyste ho snědli a ne schovali do pytlíku na věčné časy.“ Je to do jisté míry nadsázka, ale pro Josefa to znamená mít každý model hned v několika verzích, protože vedle slepeného musí mít i „nerozšmikaného kolegu“. Josef je zkrátka ten typ sběratele, kterého bychom mohli nazvat aktivním, o čemž svědčí nejen velké množství modelů postavených speciálně pro různé akce, ale i potřebné do našich publikací.

Ještě bych měl vysvětlit ono spojení s Colinem Chapmanem. Jak velmi trefně poznamenal další papírový archeolog Standa Fajkus, „Pepa se liší od svého okolí tím, že své nápady ihned, nejpozději k večeru, realizuje…“ A já dodávám, že jde o nápady mnohdy obří až olbřímí, ale o to raději se do nich vrhá. Vždy se tam nějaký ten geniální objeví. Vypočítávat je by bylo na hodně dlouhou dobu, snad postačí, že ho za jeho činnost pochválil ve své publikaci Můj život s ábíčkem i tak fundovaný člověk, jakým bezesporu je bývalý šéfredaktor ABC pan Vlastislav Toman. Takže se vždy oprávněně děsíme, s čím zase maestro Kropáček přijde, ale zároveň se na to nesmírně těšíme. Vždyť kdo dokázal vydyndat překrásné modely z mistra Vyškovského? Zase Josef. Kdykoliv mi zazvoní telefon a objeví se jeho číslo, už tuším, že se ozve: „…měl bych takový malý nápad“. Z čehož kouká už několikátý příběh na společné téma, a že jsme jich už pěknou řádku absolvovali.

Pokud jsem uvedl, že Josef není jen platonický sběratel, pak je tu ještě jeden počin – on totiž o své sbírce ví tolik, co hned několik sběratelů dohromady. Nakonec stačí se ho zeptat: „Pepo, nevíš náhodou, kdy vyšlo…“ a ještě to pořádně nedořeknete a už na vás sype odpověď, takže si odnášíte menší encyklopedické ponaučení. Vytáhnout z rukávu, kdy který model vyšel a kde, to je pro něj malá násobilka. A pro jistotu si vůbec nekladu otázku, jak vypadá ta velká.

Je to velmi jednoduché – pokud řeknete papírové modelářství, automaticky zazní Josef Kropáček. V životě jsem chtěl poznat určité významné lidi a v několika případech se mi to i povedlo. U Josefa to bylo zcela obráceně. Nevěděl jsem o něm a poté, co jsem ho poznal, jsem pochopil, že kdyby mi ho osud neposlal do cesty, asi bych byl o hodně ochuzen. Rovněž jsem se pomalu vzdal svého snu ho opět něčím v jeho oboru překvapit. Stále více si cením toho, že ho v něm mohu podporovat, jak na to jen mé síly stačí.

Nechť se s ním i nadále setkáváte na papírovém poli a ať si vás stále více podmaňuje.

Robert Pavelka