1. Válka jako inspirace

Není lepší zemřít za věc, ve kterou věříme, jako je mír; než trpět za věc, v niž nevěříme, jako je válka?
Albert Einstein

Je až s podivem, jak moc se válka stává inspirací pro umění. Kolik písní, obrazů nebo básní mluví o válce, kolik románů se zabývá hrdinstvím vojáků, kolik filmů a dokumentů bylo natočeno… Posoudit hrdinství či ne-hrdinství vojáků asi dost dobře nelze. Po konci „Velké války“ (tedy První světové války) vzniklo mnoho textů, povídek či románů, které líčí zážitky vojáků ze zákopů. Ale v prvních letech primárně vojáků vítězných spojenců.

Až když Erich Maria Remarque vydal svůj román „Na západní frontě klid“ si svět uvědomil, že němečtí vojáci trpěli v zákopech stejně jako vojáci britští, ruští či francouzští. Trápili je stejné krysy, vši, hlad, bláto, mráz a jejich život závisel na stejné náhodě, jako životy ostatních. Mnoho bývalých vojáků se stalo pacifisty, mnohým se zdál konec války nespravedlivý. Následky rozpolcenosti společnosti a aktivní podpora nálady, která se aktuálně jevila jako většinová, ze strany politické reprezentace téměř všech zemí, skončila na jedné straně absolutní politikou appeasementu a na druhé straně rozdmýcháváním nacionalistických nálad. Výsledkem byl konflikt, který je dodnes tím nejděsivějším válečným konfliktem v dějinách. (Samozřejmě že existuje mnoho dalších faktorů – ať už ekonomických, společenských, politických či vědeckých – bez kterých by k propuknutí další války nedošlo.)

I když většina lidí v Evropě měla ještě v živé paměti hrůzy bojiště Velké války, státy v zájmu zajištění vlastní bezpečnosti – aspoň tak to všechny tvrdily – vyvíjely nové a nové zbraně a vojenskou techniku. Zatímco mnoho vojáků v zákopech Velké války do jejího začátku nevidělo automobil, na jejím konci už po bojištích jezdily první tanky a létala letadla, shazující bomby. Technický pokrok během čtyřletého konfliktu udělal ohromný skok kupředu. A dá se tvrdit, že ještě výraznější skok udělala technika a věda během Druhé světové války. Dobu jejího trvání nelze zcela jednoznačně určit. Nejčastěji se udává datace 1. září 1939 až 2. září 1945, tedy šest let a jeden den. Ovšem už 7. července 1937 vypukla tzv. Druhá čínsko-japonská válka incidentem na mostě Marca Pola v Pekingu. (Incident na mostě Marca Pola bylo střetnutí mezi revoluční armádou Čínské republiky a japonskou císařskou armádou.) Tento konflikt skončil 2. září 1945 bezpodmínečnou kapitulací Japonska.

Pokud budeme uvažovat o konfliktu v Evropě, je datace Druhé světové války jednodušší: od 1. září 1939 do 8. května 1945 – i když ani tady není datace jednoznačná, když uvážíme, že kapitulace Německa byla podepsána hned dvakrát; poprvé 7. května v Remeši a podruhé 8. května v Berlíně. Sovětský vůdce Josif Vissarionovič Stalin nakonec konstatoval, že v moderní době vyhraje válku ten, kdo bude mít větší množství lepších strojů. Slova vpravdě prorocká, která se vyplnila v následujících letech, kdy státy investovaly miliardy a miliardy do novější a lepší a ještě lepší vojenské techniky.

Svět literatury se začal s válkou vyrovnávat po svém a vlastně jediným možným způsobem: začaly vycházet povídky, vzpomínky, memoáry a romány. A podobně jako o třicet let dříve, nejprve popisované ze strany vítězů. Za všechny autory můžeme jmenovat Italy Cruiza Malaparta a Alberta Moraviu, Američany Normana Mailera, Josepha Hellera, Kurta Vonneguta Jr., Angličany Patricka Rayena, Jamese Clavella a Winstona Churchilla, sovětské autory Vasilije Grossmana nebo té době poplatné (a tedy propagandistické) autory Borise Polevoje či Konstantina Simonova a mnoho, mnoho dalších. U nás to byli propagandisticky a tendenčně využití Julius Fučík a Jan Drda, později se k válce vrátili Josef Škvorecký, Bohumil Hrabal, Ladislav Mňačko nebo třeba Ladislav Fuks. Německá literatura čekala na Remarquea II. světové války. Ten přišel se založením Gruppe 47. Skupinou 47 prošla celá řada názorově a generačně rozdílných spisovatelů (Hans Werner Richter, Heinrich Böll, Siegfried Lenz, Günter Grass, ale také třeba E. M. Remarque…)

Ač se všechna odvětví kultury přímo inspirovala válkou – ať už jako nutnost vypořádat se s minulostí, nebo třeba jako podobenství – papírového modelářství v Československu se to v době těsně poválečné netýká. Ne proto, že by se modeláři nepotřebovali jakkoliv s válkou popasovat, ale proto, že u nás v té době vlastně papírové modelářství přestalo existovat. Zatímco na začátku První republiky vychází archy s postavami vojáků z právě ukončeného konfliktu, na konci čtyřicátých a v padesátých letech je ticho po pěšině. Možná to je způsobeno neschopností reagovat na monumentalitu socialistického realismu, těžko říct. Každopádně kromě ojedinělých zjevení se papírových modelů v přílohách deníků a časopisů či sporadické produkce vydavatelství, neexistuje pro širokou veřejnost žádná nabídka vystřihovánek (když pomineme tradici papírových betlémů). To se samozřejmě změní později s vývojem časopisu ABC, který je založen v roce 1957. V roce 1962 vychází první papírový model tak, jak papírové modely dnes chápeme a od začátku sedmdesátých let se časopis ABC na dvě dekády stává doslova synonymem pro papírové modelářství. A samozřejmě modely vojenské techniky nesmějí scházet.

Od sedmdesátých let vychází v ABC nepřeberné množství modelů tanků, bojových vozidel pěchoty, vojenských letadel, kanonů, vojenských aut, ať už nákladních nebo osobních a s tím je spojena samozřejmě i edukativní část, která modelářům představuje jednotlivé modely a jejich využití v průběhu válečných operací. Prvním modelem vojenské techniky, který vyšel v časopise ABC, byl model obrněného transportéru ESO (reklama na saponátový mycí prostředek), vycházející ze skutečného OT-64 a vyšel ještě na konci šedesátých let v roce 1967. Politická situace přinesla s tímto modelem i hezkou a nechtěně humornou vsuvku, jak zmiňuje Stanislav Fajkus na webu papirovaarcheologie.cz: „Aby snad nedošlo k úniku supertajných vojenských informací k západním imperialistům skrze papírový modýlek, je v návodu hned zkraje poznámka s vykřičníkem, že nejde o jeho přesnou maketu! Západní špioni hltající ABC tak ostrouhali.“

2. Ukončení II. světové války

Bojovat za něco je lepší než žít pro nic.
George S. Patton

Výstava „Ukončení II. světové války“ reflektuje dlouhou řadu papírových modelů vojenské techniky, které v průběhu doby vznikly a stále vznikají. Samozřejmě že výběr předloh pro modely byl dlouhou dobu ovlivněn politickou situací jak v Československu, tak v ostatních státech. Ale smyslem výstavy není nijak mapovat vývoj papírových modelů vojenské techniky. Ústřední linií výstavy je představit modely techniky, která zasáhla do vojenských operací na evropských bojištích v letech 1939-45. A jakoby mimoděk vznikl i celkem přehledný vývoj bojové techniky v daném časovém období.

Válka se všemi svými následky zasáhla celou planetu, ale lze tvrdit, že společně s východní Asií a Japonskem byla Evropa místem, které poznamenala nejvíc. Co se obětí týče i co se týká materiálních škod. A po konci války Evropa dál vesele zbrojila a zbrojila, mnohdy s Orwellovským heslem Válka je mír; tedy zbrojila ve jménu míru!

V expozici výstavy se opět setkávají stroje a technika, které na sebe narážely na frontách nejen v Evropě, ale i v severní Africe. Na jedné straně výstava představuje um lidské technické tvořivosti a dovednosti. Na straně druhé jde z této techniky strach. I tyto dvě polohy je nutné si uvědomit. A navíc, pro mnohé je i po třech čtvrtinách století válka stále nebezpečnou realitou. Mladá fronta Dnes v roce 2012 v článku Boj Němců a Britů o El Alamein: Ďáblova zahrada přičítá padlé dodnes otiskla i tato slova: „Jenom tři hodiny jízdy od Káhiry se rozprostírá rozlehlé místo známé jako Ďáblova zahrada. Plocha je doslova prošpikována miliony min a nevybuchlé munice, což z ní činí jednu z nejzaminovanějších oblastí světa. Od roku 1942 tak zemřely už stovky místních beduínů a tisíce dalších byli zraněny či zmrzačeny. […] Podle Abdullaha Salaha, jednoho z těch, kteří výbuch přežili, se ukazuje, jak může dávná historie stále ovlivňovat každodennost dnešního života. ‚Mnoho zdejších si myslí, že Druhá světová válka dosud neskončila‘…“ A k tomu není nijak vzácná situace, když je v Evropě (nejčastěji v Německu) nutné evakuovat část města, protože při zemních pracech byla objevena nevybuchlá munice z Druhé světové války. Bohužel se největší světový válečný konflikt dotýká i dneška, ač to na první pohled nemusí být zřetelné.

Leták

Výstava v následném plánu reflektuje i tyto skutečnosti.

A to se nezmiňuji o šrámech v lidských duších, které jakoby se přenášely v DNA z generace na generaci.

Výstava kromě přehlídky papírových modelů nabízí i historické dokumenty o tom, jak válka končila přímo v Polici nad Metují a jejím nejbližším okolí. Ve své panelové části prezentuje historické fotografie z Police z března a května roku 1945. Ač se při pohledu zdálky a s časovým odstupem může zdát, že tady moc válka neřádila, fotografie ukazují jinou skutečnost. Projíždějící německou techniku při ústupu před postupující Rudou armádou, zajaté německé vojáky na polickém náměstí nebo místní domobranu.

A k tomu výstava prezentuje i výběr z dobového tisku, orámovaný daty 1. května 1945, přes zprávu o smrti A. Hitlera, osvobození Prahy Rudou armádou po místní zprávy o osvobozování měst na Náchodsku, k nejmladším novinám z 19. května 1945. Těmi je tiskovina Jiráskův kraj, která přinesla poměrně obsáhlou zprávu o osvobození Police nad Metují, kde je mj. uvedeno i jméno prvního sovětského vojáka, který přijel do Police: „Ve středu 9. května 1945 ve 14.25 hod. bylo hlášeno Národnímu výboru, že do města přijel ruský rozvědčík. Přivezl ho na motocyklu učitel Karel Vik, který se s ním setkal před Broumovem. Národní výbor v čele s předsedou JUDr. L. Šťastným sešel před radnici, odkud doprovodil seržanta sovětské armády Marka Avaněviče Golobokova do místnosti, kde zahájil Národní výbor 5. května 1945 svou činnost.“

Ovšem z některých textů v novinách přeběhne člověku mráz po zádech, když si uvědomí historické skutečnosti, které se staly o několik let později. Pod textem kapitulace německých branných sil z 8. května jsou podepsáni za českou stranu: Albert Pražák, Josef Smrkovský, Josef Kotrlý, Jaromír Nechanský, Karel Kutlvašr, František Bürger a Jaromír Kadaňka.

Za německou stranu podepsal kapitulaci Rudolf Toussaint.

Albert Pražák se po válce vrátil ke své pedagogické práci, posléze mu bylo znemožněno nadále učit na fakultě a odešel do důchodu.

Josef Smrkovský byl v roce 1951 zatčen a odsouzen na 15 let za vlastizradu a sabotáž. Z vězení byl propuštěn v roce 1955. V roce 1968 se stal jednou z hlavních tváří „Pražského jara“.

Josef Kotrlý byl po válce jako politicky nepohodlný odsunut na pozici generálního konzula pro Kanadu a New Foundland. Do února 1948 působil jako diplomat v Kanadě, poté až do konce svého života zůstal v emigraci.

Jaromír Nechanský byl zatčen 4. září 1949 a odsouzen za velezradu, vyzvědačství a spolčení proti republice k trestu smrti a 16. června 1950 byl popraven.

Karel Kutlvašr byl zatčen komunistickou státní bezpečností 18. prosince 1948 a za velezradu odsouzen na doživotí. Z vězení byl propuštěn v 1960.

František Bürger-Bartoš byl v letech 1947-48 vojenským atašé v Paříži, v roce 1948 byl povolán zpět do Československa a 3. května 1950 byl zatčen orgány StB a obžalován za „nedbalé uchovávání státního tajemství“ (v jeho bytě byly nalezeny letecké snímky předmnichovského Československa), ve vykonstruovaném procesu byl odsouzen na osm měsíců vězení a ke ztrátě všech vojenských hodností. Po odpykání trestu nebyl propuštěn a byl nadále vězněn v Pardubicích, Jáchymově a Příbrami. Propuštěn byl teprve 3. ledna 1953…

Jaroslav Kadaňka (v novinovém textu je mylně uvedeno křestní jméno jako Jaromír) byl v roce 1948 nucen opustit armádu, později byl zatčen a odsouzen na 17 let do vězení.

Rudolf Toussaint byl po podepsání kapitulace a odchodu z Prahy zajat v Plzni americkou armádou, v roce 1947 pak vydán do Československa „k výslechu“ a v roce 1948 byl odsouzen na doživotí. Ve vězení podepsal spolupráci s StB. Ve zprávě z ministerstva vnitra z roku 1961 se píše: „…na jedné pracovně seděli blízko sebe dva nejvyšší velitelé bojujících táborů, totiž Kutlvašr jako vrchní velitel národní rady z roku 1945 a německý generál Toussaint jako tehdejší německý velitel.“ V tom samém roce (1961) byl Toussaint vyměněn za dva zpravodajce zadržené v tehdejším západním Německu a odcestoval do Mnichova…

Plakát barevný

Poválečné represe jen potvrdily obavy novináře Ferdinanda Peroutky, který v roce 1947 v časopise Dnešek napsal: „Český národ to myslil vážně, říkal-li, že si hnusí sám obsah nacismu. Nesmíme dovolit, aby tento čistý obraz byl zakalen počínáním některých jedinců, jimž vzkypěl jed v krvi. Národ musí se tak zřetelně, jak možno, oddělit od této neodpovědné menšiny, jaká všude se konec konců vyskytne. Není hanba, že se vyskytla; až dosud ještě každá revoluce vzbouřila hlubiny; hanba by byla, kdybychom se rozpakovali hanebné činy odsoudit. Národ nebojoval za to, aby násilí jen dostalo jinou barvu; bojoval, aby násilí nebylo.“ Dost možná můžeme obrazně tvrdit, že Druhá světová válka pro mnohé skončila až v šedesátých letech. I toto je ale poselství výstavy „Ukončení II. světové války“.

Výstava nepřipomíná válečné hrůzy, ač podprahově jsou jistě přítomné. Představuje pouze vojenskou techniku, která v rukou vojáků bojovala na nejrůznějších frontách v Evropě. Nevím, jestli muži, kteří ve válce bojovali a nakonec i díky technice zvítězili, znali slova, která napsal Ernest Hemingway v románu Komu zvoní hrana: „Svět je nádherné místo a stojí za to za něj bojovat.“ Ale i kdyby je neznali, dnes víme, že bojovali za to, aby svět krásným místem zůstal. A i to je nakonec jeden ze smyslů výstavy.

Červenec 2020, Police nad Metují
Pavel Frydrych, ředitel Muzea papírových modelů