Nejsem modelář, nikdy jsem neslepil ani kostku. Vlastně jako malé dítě slepil. A možná i podle toho usoudil můj táta, když mi bylo 14, že se rukama neuživím a půjdu studovat. Takže dodnes jen obdivuji mechanika, který vymění žárovku ve světlometu způsobem, jak by já nikdy nebyl schopen. A co teprve když něco nejde, zdá se „nerozebíratelné“. Podívá se, ví co vzít do ruky a ví jak se k tomu postavit – a je to.
A tak chodím po Muzeu papírových modelů v Polici n.M. a žasnu. Je tu mimo jiné model „Zlaté uličky“ Michala Kavaliera v měřítku 1:1600. Nebo modely učitelky v důchodu Jany Žuravnyjové, které sice nejsou tak precizní, ale dokonale představují realitu a navíc – ona je dokáže umístit do prostředí nebo vymyslet drobné doplňky, že všechno vypadá jako skutečné a člověk se může i lecco naučit. Byl jsem také na výstavě papírových, plastikových a kovových modelů. Viděl jsem věci, které vůbec nedovedu pochopit, že se dají udělat.
„Ví se“, jak moc prospívá dětem a mladým lidem práce rukou. Zvlášť když je i vědecky zjištěno, že zejména jemná motorika přispívá v určitých fázích vývoje k rozvoji lidského, zatím ještě dětského, mozku. A tak mi přijde škoda těch učeben plných počítačů v dnešních školách a hlavně dětí, které u nich nečinně sedí a zírají na ty pohyblivé obrázky. Mají radost, jak jsem slyšel od jednoho výrostka s chytrým telefonem v ruce v autobuse: „…vole, jsem tě zabil, než jsi stačil vůbec vylézt. Brácha mi ukázal fintu, jak s tím vydrb…“.
Avšak měl jsem to štěstí, že jsem viděl lesk v očích stejně starého chlapce na výstavě modelů při přebírání ceny. Rád tu opakuji jeho slova: „Zkusil jsem si slepit Tatru 815, ale to dopadlo tragicky. Tak jsem začal shánět zase něco jednoduššího. Časem jsem se zdokonalil a začal slepovat složitější modely. Zatím asi nejtěžší model co jsem slepoval, je Dakarská „Líza“ od Richarda Vyškovského, se kterou jsem vyhrál tuto soutěž.“
Svět je stále lepší a lepší, protože se každý rok rodí o dva dobré lidi víc. Patří k nim bezpochyby i tento chlapec.
Jindra