Publikováno

K čemu kroužek papírového modelářství

princezna-2Každý sportovní klub si vychovává svůj dorost. Něco jako pud zachováni druhu. Vzpomínám na svého kamaráda, kterého jako malé dítě rodiče několikrát do týdne budili ráno ve 4 hodiny, aby byli na šestou v 60 km vzdáleném městě na hokejovém tréninku. Říkal jsem kamaráda – poznali jsme se až na „vysoké“, to už závodně nehrál, protože měl v 15 nějaký úraz, který mu naštěstí, jak sám říkal, další skvělou sportovní kariéru znemožnil.

Lepit papírové modely je úplně jiná liga, jak lze s nadhledem říct. Je to možné dělat kdekoli, netřeba se tělesně ani psychicky „bičovat“, ovšem na konci rozhodně není vidina milionových příjmů.

Muzeum papírových modelů v Polici nad Metují vzniklo z lásky a obdivuhodnému vztahu jeho tvůrců k životu, k práci, k zázraku tvoření, kterého jsou schopny lidské ruce. A více než 1200 papírových modelů a další stovky v depozitáři jsou jasným důkazem.

Vraťme se k tomu „dorostu“. Zakladatelé tradice, která z České republiky (a tenkrát ještě i Slovenska) udělala uznávané místo papírového modelářství ve světě, jsou dnes ve věku 60 až 80 i více let. Všichni modeláři, kteří poskytli svá díla do muzea už, a mnozí dost dávno, opustili školní lavice. I proto je potřebné dbát na výchovu mladých. Dbáme o ni jistě nejen v našem muzeu, kde se každý týden schází 8 nebo 9 dětí od předškolních po 5. třídu, a učí se.

„Stříhat děti většinou umí“, říká ředitelka muzea, která již získala vedoucího kroužku, studenta střední školy z nedalekého Machova, Luboše Matěnu. „V kroužku klademe důraz na pochopení čteného textu – návodu na slepení modelu, rozvíjíme jemnou motoriku.“ A to je činnost pro školáky ničím nenahraditelná, při tom na ni v současném formátu školy není čas. Vždyť právě práce rukou, cílená pohyblivost prstů jsou činnosti, které mají velký vliv na rozvoj dětského mozku. Spojená se smysluplnou intelektuální činností, jako v tomto případě, není práce v kroužku pro děti v jejich věku ničím nahraditelná.

Místa je v muzeu dost, vedoucí by se jistě našli, a zvlášť u nás, kde jsme postavili společnými silami modelářů z celé republiky jediné muzeum svého druhu v Evropě, je potřeba modelářského zázemí víc než žádoucí. A možnosti, které tu mladí modeláři mohou mít, snad nikde jinde nelze vytvořit.

Ano, to je apel na rodiče. A nejen v Polici nad Metují. Posílejte děti do kroužků, i nesportovních. Nakonec Jágr je už desetiletí pouze jeden s několika málo následovníky, avšak modelářů by mohlo být tisíce a bude jen větší zábava; bez konkurence nebo řevnivosti. Protože ten, kdo něco opravdu umí udělat, nepotřebuje soutěžit. Větší cenu mají pro něj sdílení a krásná přátelství. A o tom už určitě mnohé poví některý z nich.

Jindra

Publikováno

„Papírová archeologie 2“ k dostání, a některé modely podle ní k vidění, v naše muzeu

archeologie-img_1748Laik jako já, se při otevření „Papírové archeologie 2“ nestačí divit, a jak praví prastarý lidový bonmot, odborník žasne. Je zde o modelech z ABC z období let 1970 až 76 snad všechno, a podané způsobem, který zaujme každého. Nevím, avšak nedovedu si představit, že by se někdo, kdo vezme tuto knihu do ruky, nezačetl. A srdce modeláře musí nad tím skvostem jásat.

V úvodu knihy jsem si přečetl jména těch, kdo myšlenku na vydání hýčkali – neznám míru důležitosti, proto podle abecedy: Blecha, Kobík, Kubela, Pilný, Šorel, Vyškovský. A od ředitelky Muzea papírových modelů (dále jen MPM) v Polici nad Metují Martiny Váňové jsem se dověděl o jejích autorech. Stanislavu Fajkusovi, Josefu Kropáčkovi a Robertu Pavelkovi.

Nevím, zda autoři a tvůrci myšlenky měli představu nějakého konkrétního čtenáře, ovšem pokud mysleli na všechny, kdo si dovedou přečíst český text, pak trefili do černého. Na své si při čtení nebo „jen“ prohlížení knihy přijde každý. Zaujmou nejen obrázky modelů a vystřihovánek, ale i texty a fotografie, které zachycují atmosféru tehdejší doby. Skutečně úctyhodná práce.

Pro nás v  Polici nad Metují je inspirativní, že kniha propaguje oblast, papírové vystřihovánky a modely, kterým se věnuje naše muzeum. I proto dáváme všem na vědomí, že tuto obdivuhodnou knihu mnohou zakoupit i u nás. A věříme, že k nám přivede aspoň pár mladých lidí (první již přišel) z Police nad Metují a okolí, které tento krásný a obdivuhodný koníček zaujme, a využijí možností, jež jim mohou v muzeu nabídnout. Zatím je tu regionálně stále osamocený autor a tvůrce myšlenky Muzea papírových modelů v České republice (a v celé Evropě) Ladislav Badalec z nedalekých Malých Svatoňovic.

Zveme vás všechny k nám na prohlídku. Uvidíte více než 1200 exponátů, některé publikované v knize „Papírová archeologie 2“. U nás v 3D formátu. Určitě neodoláte, a úžasnou publikaci autorů Fajkuse, Kropáčka a Pavelky si koupíte.

Jindra

Publikováno

Výstava železničních modelů a kolejišť, Trutnov

Poslední říjnový víkend vyvrcholila v Trutnově tradiční Výstava železničních modelů a kolejišť, kterou v tělocvičně ZŠ R. Frimla pořádal spolek Modelová kolejiště Trutnov. Stejně jako v minulém roce se Muzeum papírových modelů v Polici nad Metují v rámci této akce prezentovalo prodejem vystřihovánek a hlavně v nedělní odpoledne tvořivou dílnou pro děti. Několik desítek malých návštěvníků výstavy si potom domů odnášelo slepené jednoduché modely zvířátek, z nich nejoblíbenějším byl bezesporu klokan s potomkem „v kapse“. Dětské rozzářené oči dokázaly donutit vzpomenout si na modelářská léta i rodiče, takže nakonec bylo těžké rozhodnout, pro koho byl modelářský zážitek silnější.

A hned za vstupem zvala návštěvníky k cestě do Police nad Metují ikonická Veverka s oříškem známá z animovaných filmů „Doba ledová“ v podobě papírového modelu.

Ale hlavní roli hrála v tělocvičně školy modelová kolejiště a pestrá přehlídka diorámat. Ta nabízela neotřelý pohled třeba na vojenské cvičení České armády, stavbu přehrady nebo start rallyového závodu kamionů.

Ovšem top modelem, který uchvátil téměř všechny návštěvníky, byly dvě modelové kolejnice – jedno, které se vtěsnalo do velikého hrnce, kdysi používaného v kuchyních a druhé, které se vešlo do „vykuchané“ staré kytary. Obě plně funkční s realisticky precizní krajinou, kde probíhal obyčejný lidský život. Další pohledy na města, železniční tratě a nádraží jen dokumentovaly a vysvětlovaly, jak je možné, že kouzlu železničního modelářství a modelářství obecně můžou propadnout lidé napříč generačním spektrem. Poslední říjnovou neděli nebylo nemožné v tělocvičně zaslechnout rozhovor mezi modeláři, který zněl asi následovně: „Prosím tě, pošli mi k penzionu osobák s tou výpravou.“ „Jo, za chvilku ti přijede, jen co projede ten náklad…“

Výstavy se zúčastnili modeláři a modelářské kluby z České republiky, Polska, Rakouska a Německa. Mezinárodní konkurence zajistila, že Trutnov hostil jednu z nejlépe obsazených výstav modelových kolejišť, mezi kterými se ovšem neztratila ani prezentace Muzea papírových modelů.

Pavel Frydrych

 

fotky jsou třeba tady:

http://dlohoska.rajce.idnes.cz/Vystava_zeleznicnich_modelu_a_kolejist_-_Trutnov_-_2016/

Publikováno

Práce rukou prospívá nejen dětem

blog-mpmimg_1219Nejsem modelář, nikdy jsem neslepil ani kostku. Vlastně jako malé dítě slepil. A možná i podle toho usoudil můj táta, když mi bylo 14, že se rukama neuživím a půjdu studovat. Takže dodnes jen obdivuji mechanika, který vymění žárovku ve světlometu způsobem, jak by já nikdy nebyl schopen. A co teprve když něco nejde, zdá se „nerozebíratelné“. Podívá se, ví co vzít do ruky a ví jak se k tomu postavit – a je to.

A tak chodím po Muzeu papírových modelů v Polici n.M. a žasnu. Je tu mimo jiné model „Zlaté uličky“ Michala Kavaliera v měřítku 1:1600. Nebo modely učitelky v důchodu Jany Žuravnyjové, které sice nejsou tak precizní, ale dokonale představují realitu a navíc – ona je dokáže umístit do prostředí nebo vymyslet drobné doplňky, že všechno vypadá jako skutečné a člověk se může i lecco naučit. Byl jsem také na výstavě papírových, plastikových a kovových modelů. Viděl jsem věci, které vůbec nedovedu pochopit, že se dají udělat.

„Ví se“, jak moc prospívá dětem a mladým lidem práce rukou. Zvlášť když je i vědecky zjištěno, že zejména jemná motorika přispívá v určitých fázích vývoje k rozvoji lidského, zatím ještě dětského, mozku. A tak mi přijde škoda těch učeben plných počítačů v dnešních školách a hlavně dětí, které u nich nečinně sedí a zírají na ty pohyblivé obrázky. Mají radost, jak jsem slyšel od jednoho výrostka s chytrým telefonem v ruce v autobuse: „…vole, jsem tě zabil, než jsi stačil vůbec vylézt. Brácha mi ukázal fintu, jak s tím vydrb…“.

Avšak měl jsem to štěstí, že jsem viděl lesk v očích stejně starého chlapce na výstavě modelů při přebírání ceny. Rád tu opakuji jeho slova: „Zkusil jsem si slepit Tatru 815, ale to dopadlo tragicky. Tak jsem začal shánět zase něco jednoduššího. Časem jsem se zdokonalil a začal slepovat složitější modely. Zatím asi nejtěžší model co jsem slepoval, je Dakarská „Líza“ od Richarda Vyškovského, se kterou jsem vyhrál tuto soutěž.“

Svět je stále lepší a lepší, protože se každý rok rodí o dva dobré lidi víc. Patří k nim bezpochyby i tento chlapec.

Jindra