Václav Šafář "Krajinou domova", Zelený domeček, Police nad Metují
6. 7. – 29. 7. 2018

Dílo broumovského malíře Václava Šafáře představuje v Polici nad Metují v Zeleném domečku spolek Apeiron v rámci Nové Terasy 2018. Výstava si neklade za cíl stát se reprezentativní retrospektivou autora, ale spíše na malém půdorysu komorním připomenutím malířské tvorby výrazného regionálního výtvarníka.

Název „Krajinu domova“ evokuje představu krajinářské tvorby, která je bezesporu nosnou osou expozice, ale jak připomenul ve své úvodní řeči Pavel Frydrych, krajinu domova můžeme chápat v reálném světě i jako naše nejbližší okolí. V tomto úhlu pohledu se krajinou domova může stát vyšlapaná pěšinka k domu, zahrada kolem něj, ale třeba i prošlapaný práh u vstupních dveří nebo nerovnost v omítce.

A krajina domova výtvarníka může být i krajinou vnitřní. Ta je v případě Václava Šafáře bezesporu barevná, ale vystavující na obdiv právě tu barevnost, kterou maskuje všechny jizvy a šrámy, jež vznikly při tvorbě. Protože malíř Šafář přistupoval ke své tvorbě s expresivní silou. „Jakoby se s krajinou rval a sem tam dokázal kus z ní vytrhnout a dát to na plátno. A stejně se krajina chovala k němu,“ řekl Pavel Frydrych.

Kromě krajinářských námětů, vycházejících z kouzelné přírody Broumovska a Policka – rybníky, jarní tání nebo třeba cesty – výstava představuje i několik zátiší. V nich se odráží citlivá autorova duše a není od věci si uvědomit, že právě obrazy zátiší věnovala malíř svým dětem.

Celá expozice je doplněna o několik tisků, kreseb tuší nebo uhlem. Tím se podařilo jakoby semknout celou expozici do hutného celku, který prezentuje šíři Šafářovi tvorby.

„Každý kdo na výstavu přijde,“ řekla Ivana Richterová, jedna z návštěvnic vernisáže, „si tady určitě najde to svoje. A není podstatné, jestli v tomto kraji žije nebo ne. Protože obrazy samy o sobě dokáží diváka oslovit.“

Výstava v Zeleném domečku (Tyršova 345) v Polici nad Metují potrvá do 29. 7.

Vstupné dobrovolné.

V rámci Nové Terasy pořádá spolek Apeiron ve spolupráci s Muzeem papírových modelů a podporou Města Police nad Metují. Patronkou Nové terasy je starostka města Police nad Metují, paní Ida Jenková.

Václav Šafář (1915 – 1991)

I.

Miloval ji a ona milovala jeho

jeho polibky vysávaly veškerou její minulost

          i budoucnost nebo aspoň chtěly

nic jiného mu nechutnalo

kousala ho hryzala ho hltala

chtěla ho v sobě se vším všudy

bezpečně a navěky věkův

Ted Hughes: Milostná (přeložil Jaroslav kořán)

Název výstavy „Krajinou domova“ může být trochu zavádějící. Krajina v názvu totiž nemusí mít pouze geologický význam. Krajinou domova se můžeme procházet přímo ve svém domě. Může jí být jakákoliv nerovnost na omítce, nebo prošlapalný práh u vstupních dveří.

Proto lze celou expozici výstavy vnímat jako procházku po tvorbě malíře, který je bytostně spjatý s regionem Broumovska, i když se do tohoto kraje přistěhoval až ve svých téměř čtyřiceti letech. A přesto zůstává oním „broumovským malířem“, který spoluvytváří historii regionu.

Těžištěm výstavy ale zůstává krajina jako taková. Malíř ji dokázal zaznamenat s neuvěřitelným citem pro její nálady, jakoby se mu pod kůži vryly experimenty impresionistů. Ač autor chápe kraj a krajinu jako těžiště, ze kterého vše vychází, nedá se zcela úplně tvrdit, že by k ní přistupoval s jasně zřetelnou pokorou. Jeho obrazy mohou občas budit dojem zápasu, kdy se malíř zahryzává do krajiny, ale situace se opakuje i v opačném gardu, kdy se krajina zahryzává do autora. Není podstatné přemýšlet kdo z tohoto „souboje“ vyjde jako vítěz. Třeba i proto, že vítězi jsou oba dva. Krajina z obrazu se jeví unaveně, ale není se čemu divit. Po desetiletí a staletí se dává člověku a ten se k ní občas neumí chovat jako k Matce.

Krajina v podání Václava Šafáře je unavená těžkostí vody, ve které se kontrastně zrcadlí lehkost oblohy. Krajina je unavená zemědělstvím a lidskou prací, kdy je rozrývána a drcena, přeškrtávána cestami a silnicemi. Krajina je unavena barevností soumraku, jakoby se trochu obávala toho, co přijde přes noc.

Ale Šafářova krajina je i nabitá energií, která prýští přímo z ní a něco z toho dokázal malíř přenést na plátna obrazů. Jakoby v zápase uměl vyrvat kus její síly a předat ji posléze k posouzení divákovi; urval toho pro pochopení dost, nebo něco schází? Ovšem bez ohledu na odpovědi pokračoval ve svém „zápase“ dál a dál. V životopise Václava Šafáře v archívu Muzea Broumovska jsou tato slova: Padesátá léta jsou výrazově nejbohatší, jakoby se autor v novém prostředí chtěl pochlubit celým rejstříkem svých možností. V 60. letech se již některé námětové okruhy opakují a práce se komercionalizuje. Je zajímavé, že i přes zřetelnou komercionalizaci tvorby, z malířského výrazu nezmizela ona verva, se kterou se znovu a znovu pouštěl do svých „soubojů“.

Stejně jako lze cestu „Krajinou domova“ vnímat jako pohledy a rozhledy kolem sebe, lze „Krajinu domova“ chápat, jako vnitřní či duševní krajinu autora. Bez debaty je pestrá a barevná, cíleně nastavující tu něžnější tvář, ale občas prosvitnou jizvy po všech tvůrčích soubojích, které za více jak padesát let tvorby Václav Šafář utržil. Ale nijak se jimi nechlubí, nijak je nevystavuje na obdiv – právě naopak. Tají je, jakoby se podvědomě styděl za to, že existují, že jsou důkazem všech obyčejných lidských nesnází a zklamání, která život nosí.

Ale jizvy zatajit nelze. Stejně jako nelze zatajit smích a radost.

II.

Noc ustlává už lehounce

podušky z květin, trav a chrastí;

hvězdám, jež hoří bez účasti,

dává pak hořet do konce.

Těm však, kdož musí jít a nést

žal těžký dost i bez břemene,

stíny, bůhvíčím ozbrojené,

vysílá vstříc i podél cest.

Jaroslav Seifert: Píseň o Viktorce

Krajina domova se týká z těch nejintimnějších věcí, ohraničených stěnami domu, ve kterém člověk žije nebo jeho nejbližším okolím. Zahradou, cestou k domovu, chodníkem, okny sousedních domů… Krajina domova je bezbřehá, ať už ji vnímáme v její geologické podstatě nebo v rovině víceméně imaginární.

Krajinou domova jsou i vázy s květinami nebo keře růží, které malíř zachycuje ve svých zátiších. Právě ony jsou tou nejintimnější částí autorské tvorby Václava Šafáře. Není bez zajímavosti si uvědomit fakt, že právě obrazy květinových zátiší byly těmi, kterými podaroval své děti.

V zátiších se malířova paleta trochu mění. Některá svou barevností a silou výrazu evokují třeba Václava Špálu. Právě v květinových zátiších – ať už inspirace přišla odkudkoliv – je soustředěno nejvíc něhy. Něhy, se kterou se i zcela cizí lidé naklánějí ke kočárku s nemluvnětem, něhy, která vykouzlí úsměv při pohledu na první krůčky dítěte. Stejně jako veliký český básník Jaroslav Seifert, si i Václav Šafář uvědomuje, že snaha o utržení květu růže v sobě nese nebezpečí, že si člověk rozerve kůži do krve. Něco za něco. Růže Malého prince se díky trnům cítí bezpečná a silná. Růže v podání broumovského malíře jsou na tom podobně: svou křehkost maskují expresivní silou silných stonků, temnou zeleností listí a tušenou ostrostí trnů. A přesto – nebo právě proto – je divák překvapen absencí vůně. Zbývá jen vizuální záznam pomíjivosti krásy, podobně jako ze souboje s krajinou vychází „jen“ záznam krajiny v dané chvíli, v dané vteřině, která se už nikdy nebude opakovat. A u obojího stejně zůstává ve vzduchu před obrazem viset otázka: co bylo dál? Co se stalo v té další vteřině, kterou už malířův štětec nezachytil? Jak dlouho kvetly pivoňky? Jak dlouho voněly růže? Co dělala ruka, která se o ně starala a následně je utrhla?

Není podstatné, co které zátiší zaznamenává. Jaká květina září ve váze, jakou barvu přenášejí fotony od okvětních lístků k lidskému oku. Ze všech květinových zátiší Václava Šafáře mluví něco naprosto obyčejného, ale právě proto nadčasově aktuálního: plynutí času. Plynutí času, kterému se nedokáže vymezit nikdo a nic. Nejen květiny, ale ani skály, horniny, celé kontinenty a třeba i celé ohromné galaxie. Tichost pomíjivosti, která prostupuje naprosto vším. A oproti tomu barevný záznam dané chvilky, dané vteřiny, někde mezi utržením květin a jejich zvadnutím ve váze. Ticho, které se ztrácí v nekonečném hukotu času…

I tohle je Krajina domova a i touto Krajinou domova nás provází malíř v expozici výstavy.

Pavel Frydrych;
v Polici nad Metují, červenec 2018

Václav Šafář  - Životopis

Akademický malíř Václav Šafář se narodil 15. února 1915 v Jílovici u Dobrušky. Svými kreslířskými schopnostmi na sebe upozornil už na obecné škole ve Vysokém Újezdě. Vyučil se prodavačem a na inzerát získal místo v Praze, v koloniálním obchodu pana Šulce. Jezdil pro obchod s dodávkou a nabídl svému zaměstnavateli také aranžování výloh. Zapojil se navíc do činnosti divadelního souboru strašnického Sokola. Po ukončení vojenské služby v roce 1938, kterou strávil u hraničářského praporu v Sedloňově v Orlických horách, se Václav rozhodl, že se bude plně věnovat malování a hraní divadla v Pardubicích. Oženil se a žil v domku rodičů své manželky v Třebechovicích pod Orebem. Během válečných let uspořádal několik úspěšných prodejních výstav svých obrazů, ovšem sám si byl vědom svého nedostatečného malířského vzdělání. Proto hned po válce odjel do Prahy a zajímal se o studium na malířské akademii. Do své krajinářské školy ho přijal profesor Otakar Nejedlý ještě v roce 1945. Václav měl štěstí i v tom, že jeho mladší bratr Jaroslav převzal po otci hospodářství a s tím i závazek, že bude staršího bratra podporovat a vydržovat na studiích.

Když v roce 1949 Václav končil pražskou akademii, Jaroslav již hospodařil na statku v Martínkovicích. Společenské poměry se změnily, zanikly umělecké spolky a vznikl centralizovaný Svaz výtvarných umělců – i to pravděpodobně napomohlo k tomu, že se Václav vydal na trať solitéra bez oficiálního zařazení. Rozešel se s první manželkou a při svém bohémském životě se seznámil s Jiřinou Šlefrovou, s níž také přišel v roce 1951 do Martínkovic ke svému bratru Jaroslavovi. Novým domovem zahájil Václav Šafář druhou etapu svého života. Z předbroumovského období žádné obrazy neznáme.

Během čtyřiceti let, která na Broumovsku prožil, nejdříve v Martínkovicích a poté v domě na nad Černou stezkou v Broumově, neprodělalo jeho dílo velké formální změny. Jednotlivá desetiletí se od sebe liší pouze stupněm tvůrčí aktivity. Padesátá léta jsou výrazově nejbohatší, jakoby se autor v novém prostředí chtěl pochlubit celým rejstříkem svých možností. V 60. letech se již některé námětové okruhy opakují a práce se komercionalizuje. Ve stejné době se však opět probouzí i druhá Václavova múza. S chutí se zapojil do činnosti místních divadelních ochotníků, z počátku jen jako autor masek, později i jako herec a režisér. Vrchol jeho broumovské divadelní činnosti nastal v roce 1968, kdy založil vlastní divadelní soubor Théâtre ateliér. Jednalo se o skupinu asi 25 mladých lidí nejrůznějších povolání a většinou bez jakýchkoli divadelních zkušeností, kteří se scházeli v Šafářově malířském ateliéru. Soubor chtěl fungovat jako samostatný subjekt, ekonomicky i jinak nezávislý, a v dramaturgickém plánu se měly objevovat výhradně hry světového repertoáru. Jako první inscenaci připravil soubor Marceauovo Vajíčko. V listopadu 1968 se v Třebechovicích pod Orebem konala tradiční divadelní přehlídka, na níž Théâtre ateliér jasně zvítězil.

Následně nastal částečný útlum všech Václavových aktivit, který byl způsoben nejen nástupem normalizace, ale především smrtí paní Jiřiny, jež byla po dobu dvou desetiletí chápající malířovou partnerkou. V 80. letech se jakoby zdálo, že Václavův život opět chytil pevný bod. Potřetí se oženil, ale k novému tvůrčímu rozmachu nedošlo. Malíř se spíše vracel k motivům, které dříve zpracoval. Broumováci svého mistra trochu pomlouvali za bohémský život, ale zároveň ho proto obdivují a milují dodnes. Václav Šafář zemřel 20. ledna 1991 v Broumově.

Životopis Václava Šafáře je z archívu Muzea Broumovsko