Police nad Metují, Zelený domeček  7. 9. – 1. 10. 2017

Výstava „Faun na břehu Tiberu“ zavádí návštěvníka do světa nečekaných setkání, který vznikl pod štětcem mladé slovenské malířky. Ač její název odkazuje k antickému Římu, není na plátnech antika fyzicky přítomna. Ale neznamená to, že by název výstavy byl „vycucán z prstu“ – Michaela Bodnárová totiž pracuje s nadčasovými tématy. Tedy i s těmi, které přetrvávají od antických dob.

V kontrastu k barevnosti květin nabízí místy až šedivost zástavby, tedy jakéhosi záhonu květin civilizace, která – zdá se – vzdala jakoukoliv snahu o barevnost. Ovšem síla lidské tváře, možná trpící, možná jen překvapeně sledující svět „dole“, dává tušit, že nejen autorka s tímto stavem nesouhlasí. Ony tváře na pozadí městské zástavby, či civilizace, mohou být persefonikací lidstva jako takového. Stejně jako Faun z názvu výstavy může odkazovat k přírodě, k odcizení člověka od přírody, ale i k touze po návratu k ní. Čistá příroda, čistá fauna, je zastoupena vířivou barevností květů. Expozice se jakoby stále pohybuje v začarovaném kruhu kontrastů. Podobně jako se civilizace či společnost pohybuje mezi nutností chránit a bránit přírodu na straně jedné a na straně druhé potřebou z přírody čerpat hmotné prostředky nezbytně nutné k přežití. Je to takové hledání kompromisu. Výsledná rovnice sice při zběžném pohledu z dálky může vypadat chaoticky, ale přesto je pevně uspořádána a tvoří jakousi nosnou konstrukci, na kterou je teprve nabalen svět ve své poznatelnosti, jak ho vnímáme.

Výtvarnice a kurátorka Barbara Lamoot o Michaele Bodnárové napsala, že „se suverénní silou napříč věky konfrontuje nejděsivější stíny vnitřních světů společného vědomí lidské společnosti s touhou po laskavém a šťastném světě. V jejich dílech se závažnost budoucích těžkých rozhodnutí dívá přes řeku času do tváře pravdě minulosti. Malířka nám beze strachu podává zprávy o temném lese uvnitř každého z nás.“ Ve své poslední tvorbě se začíná odprošťovat od čistoty barev a její paleta stále více objevují šedivá zákoutí měst, které nasvěcuje světlo jakoby přes vrstvu prachu. Autorka ovšem v oné imaginární vrstvě prachu dokáže najít stopy člověka – aniž by to nutně musely být stopy Neila Armstronga – které srovnává se skutečnými stopami nalezenými v reálném světě.

Kromě klasických obrazů malovaných olejem začíná používat enkaustiku. Nově objevená technika jí umožňuje více pracovat s abstraktním motivem. I přesto zůstávají tato díla naprosto konkrétní reakcí nejen na svět kolem, ale i na svět Michaely Bodnárové.

Michaela Bodnárová studovala na Akadémii umení v Banskej Bystrici v Ateliéri súčasnej maľby u akademického malíře Františka Hodonského. Absolvovala studijní stáž na Fakultě umění Ostravské univerzity u Daniela Balabána a Františka Kowolowského. Vystavovala na mnoha místech na Slovensku, Maďarsku, v České republice a v loňském roce se zúčastnila Salónu v Paříži. Její obrazy lze najít v soukromých sbírkách v Portugalsku, Švýcarsku, Francii, Kanadě, České republice a na Slovensku.

Pavel Frydrych, Apeiron z. s.